Jak to mám se čtením? Tak to je dobrá otázka. Na nápad napsat o tom, jak jsem se vlastně dostala ke čtení, mě přivedl jeden čtenář a komentující tady tady na blogu. Prý že bych o tom mohla někdy napsat, no, tak já o tom teda píšu. A kdo se poznáte, klidně se hlaste :-)
Kdo mě přivedl ke čtení? Tak to úplně přesně nevím. Spíš bych řekla, že jsem to vždycky měla v sobě. Už jako malé dítě jsem vždycky tahala nějakou knížku, i když jsem ještě ani neuměla číst. U nás doma byly vždycky nějaké knížky a mnohými z nich jsem si listovala. Byla to pro mě zábava. Jestli to bude zrovna tímto, těžko říct.
Kromě těch dětských s říkadly a pohádkami to byla také knížka o pravěku a dinosaurech, pamatuju si také, že mě zajímal atlas hub a kniha o bonsajích. Ve všech těch knihách byly obrázky, takže o to víc mě to zajímalo. Jen co jsem se naučila číst, už jsem knížkami jen nelistovala. Vzít do ruky knížku pro mě byla naprosto přirozená věc. Knížky, to bylo moje a je tomu tak i teď.
Číst jsem se ve škole naučila poměrně brzy. Jen teda co jsem nesnášela, tak bylo číst před někým. Přišlo mi to trapné a nepříjemné, když jsem musela číst před někým nahlas. Já jsem číst chtěla, ale sama pro sebe. Stejně tak jsem neměla ráda, když se četlo ve škole. Nejhorší bylo, když se četlo z nějaké konkrétní knížky a postupně jsme se střídali. Některým to opravdu nešlo, a tak se mi často stávalo, že jsem si sama četla a byla napřed. Nebavilo mě poslouchat, když to někomu nešlo, zadrhával se a drmolil. Pak když jsem přišla na řadu, musela jsem se vracet v textu do bodu, kde jsme zrovna byli. Učitelka s tím obvykle měla problém. Za to, že jsem měla přečteno více, nebyla pochvala, ale bralo se to automaticky jako že nedávám pozor. To se ještě ve vyučování moderní metody moc nevedly. No, ještě že dnes už před nikým číst nahlas nemusím, protože k tomu mám odpor a myslím si, že je to právě z té doby.
Ke knížkám jsem vždycky měla dobrý vztah. Knížka pro mě nikdy nebyla nepřítel, jako pro některé. Jsem prostě čtenář a vždycky jsem byla. Myslím, že k některým věcem má člověk přirozeně sklony. No, a u mě je to právě čtení. Občas mívám i období, kdy skoro nečtu, ale pak to zase přejde. Knížka je prostě kámoš. Projížděla jsem archiv a o čtení jsem se tady na blogu už zmiňovala. Když pominu přehled za každý měsíc, psala jsem třeba o svých knižních pokladech, které pro mě mají nějaký význam, a také o postřezích ze života knihomola. O čtení jsem se zmínila i tady a také v článku, kde jsem psala o svých zálibách.
Někoho třeba číst nebaví a já chápu, že každý zkrátka máme jiné vlohy. Když vezmu do ruky knížku, je to taková možnost ponořit se do jiného světa a nechat se svézt na vlnách fantazie. Docela si vybavuju, co jsem četla tenkrát, jako dítě. V mém repertoáru nechyběly takové klasiky jako Honzíkova cesta, Z deníku kocoura Modroočka, Mikeš, Ferda Mravenec, Děti z Bullerbynu, pak také Dobrodružství Toma Sawyera, Bylo nás pět, Boříkovy lapálie, série od Enid Blytonové a spousta dalších.
Těžko říct, kolik jsem toho tenkrát přečetla, protože statistiky jsem si tehdy pochopitelně nevedla. Ale víte co? K některým těm knížkám bych se klidně vrátila i dnes. Můj současný repertoár je poněkud jinde, a co a jestli čtou dnešní děcka, to fakt netuším. V současné době si vedu záznamy o svých knihách, co jsem přečetla, koupila si, dostala... Můžu se tak podívat zpětně, co jsem kdy četla... jen mrknu a vím, je to pro mě rychlé a pohodlné. Vím, že i na toto jsou různé aplikace, kde si člověk jednotlivé knížky může zadávat a i je hodnotit. Na toto mě ale neužije, v tomto jsem prostě stará škola a na evidenci knížek mám speciální bloček. Letos jsem si na to koupila nový, je růžový a je na něm kočka, takže je to pro mě i stylové. Byl to výhodný kup v antikvariátu, za pár korun. Tato varianta je pro mě bezproblémová, což by tak určitě nebylo v případě nějaké chytré aplikace... s chytrými věcmi a vymoženostmi mám totiž vždycky nějaký problém.
Tento článek jsem měla rozepsaný už nějakou dobu, ale nakonec se dostal na řadu teď v březnu, takže se to i pěkně tématicky hodí. Březen je totiž měsíc čtenářů. I když já to znám (a mám zafixované) jako březen - měsíc knihy. Kdysi jsem tak o tom napsala na blogu a dostala sprda za to, že to se už dávno nepoužívá. Přitom o co jde, je to jen název. Tak jsem si při této příležitosti řekla, že bych tento měsíc mohla sáhnout po nějaké klasice a pak také po něčem, co už jsem četla dřív. Jsem zvědavá, jestli se mi to podaří splnit. K této doplňující fotce bych řekla jen to, že lepší být zavalen kočkami, než prací. Jasný důkaz toho, že kočky a knihy jdou skvěle dohromady. Takže ať už znáte březen jako měsíc knihy nebo měsíc čtenářů, tak si ho užijte :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat