Ze života knihomola

 Jak už víte, ráda čtu. A v poslední době se mi to i docela daří, o čemž jste se mohli přesvědčit třeba v lednovém nebo únorovém přehledu přečtených knih za daný měsíc. Je to takový klidný (a v mé případě nejspíše i celoživotní) koníček. Ale být knihomolem někdy není jednoduché.

Co se týče žánrů a témat, mám poněkud široký záběr. Třeba tak před deseti lety mě zajímalo hlavně fantasy a také historické romány. Po tom sáhnu klidně i dnes, ale přidaly se k tomu i další věci. Čtu hororové příběhy, thrillery, klasickou literaturu, ale i oddechovější záležitosti. Objevila jsem také české spisovatele, ty jsem dříve nečetla vůbec. A pokud je něco o kočkách nebo je autor z Finska, rozhodně to beru a bez povšimnutí nenechám ani kousky japonských autorů. Někdy mám problém, co si z toho všeho vybrat ke čtení... jak já s nadsázkou říkám, je to skoro horší, než vymyslet, co na sebe.

Se čtením to mám tak různě. Jsou období, kdy to jde samo a pak to zase nejde třeba vůbec. Už se mi i stalo, že jsem po knížce nesáhla pár měsíců. Někdy to tak prostě je. Dříve jsem hodně chodila do knihovny, ale momentálně už jsem dlouho žádnou nenavštívila. Nějak se k tomu nemám. Dopředu nevím, zda budu mít na čtení čas a chuť a v tomto mi knihovna přijde určitým způsobem omezující. Když mi nějaká vlastní kniha doma leží netknutá třeba půl roku, tak se nic nestane a prostě na ni přijde řada později.

Pořizování a vlastnění knih má pro mě jakési zvláštní kouzlo. Věřím, že podobně to má i spousta lidí. Jen se v takovém případě člověk musí člověk umět krotit, aby neskončil zavalený tisícovkou knih. Věděli jste, že tento jev, kdy člověk nakupuje další a další knihy, i když je pak nestíhá číst, má svůj vlastní název? Říká se tomu "tsundoku". Toto japonské slovo rozhodně není žádným novým výrazem, v tisku se objevuje už na konci 19. století, takže tato záležitost s hromaděním knih je tu už pěkně dlouho. Toto slovo také nenese negativní význam, je to prostě pojmenování tady té věci.

Hromadění knih však může opravdu představovat problém, pokud přeroste člověku přes hlavu. Taková "bibliománie", tedy chorobné hromadění knih už může být opravdovou poruchou, kdy je ohroženo dokonce i zdraví člověka a jeho společenské vazby. To bych opravdu nechtěla, aby se mi stalo, tak si na to dávám pozor. Jak by to třeba vypadalo, kdybych si každý rok koupila stovku knížek? Jasně, řeknete si, co je to sto knih, ale když si člověka vynásobí, kolik by jich bylo za deset, dvacet let, je to až děsivé.

Ale ať je to jak chce, pořízení nové knihy je zkrátka příjemná záležitost. Když se mi dostane do rukou nová kniha (a klidně i darovaná), mám takový zvláštní pocit vnitřního uspokojení. Už jen když vstoupím do knihkupectví, to je jako kdybych vstoupila do nějaké oázy klidu a štěstí. Někdy se mi stane, že v momentě, kdy do tohoto prostoru vstoupím, se mi lehce zvedne tlak a já mám najednou pocit, že snad všechny knihy tady potřebuju. Ale je to jen klam, už to vím. Dřív jsem s tím měla trochu problém, kolikrát jsem z prodejny po chvilce musela odejít, protože mě rozrušovala ta představa knih, které všechny potřebuju. Už ale vím, jak na to, nechám se takovým pocitem na chvilku pohltit a pak tu představu prostě pustím pryč. Potom už se v klidu můžu soustředit na knížky, které si chci prohlédnout a rozmyslet se, jestli si některou z nich koupím. Byly doby, kdy jsem si z obchodu odnesla klidně i deset knih. Teď už to nedělám.

Je březen a já mám na kontě pár nových knih, které letos přibyly do mé knihovničky. Když to srovnám třeba s dobou před třemi lety, tak tehdy to bylo něco úplně jiného, to se mi tady začínaly na různých místech kupit komínky nepřečtených titulů. Pomalu se mi ale daří zpracovávat tuto zásobu a já tak na svůj seznam můžu přidávat další přečtené kousky. Už si nekupuju každou blbost, co mi přijde do cesty, ale beru to tak nějak s rozumem. Nedávno jsem zjistila, že se připravuje vydání knížky s tématem kočičí kavárny, tak to je jasné, že to musím mít, protože prostě kočky. Takže to vím, že si prostě koupím a tak to beru.

Rozhodně nejsem typ, který automaticky sahá po aktuálních trhácích, které lámou prodejní žebříčky. Ono se snadno stane, že se člověk nechá nalákat reklamou a všemi těmi skvělými doporučeními, ale dobrý marketing vám nezaručí, že vám to opravdu bude vyhovovat. Spíš si počkám, co mě osloví a co si samo najde ke mě cestu. Problém vidím trochu v tom, když narazíte na nějakou sérii, když autor publikuje další a další knihy. To mám pak dilema, zda do toho jít, nebo ne. Protože když máte jeden, chcete většinou i ten druhý, třetí,... atd. Pár sérii takto doma mám, například Harryho Pottera, Pána Prstenů, Vampýrskou akademii, Školu noci, Černou zimu od Darcy Coates (o které stále nevím, zda ji chci vyslat dále do světa nebo ne) a Dalajlamovu kočku. Také tu mám pár věcí, kterých si cením, jsou to takové moje malé poklady.

V únoru mi tak z knihkupectví přišel slevový kód k svátku. Dlouho jsem přemýšlela, jestli půjdu něco koupit nebo ne, dokonce jsem si pomýšlela na jednu konkrétní a pěkně tlustou knihu. Nakonec jsem si ji nekoupila, ale pak jsem zavítala do antikvariátu, odkud jsem si odnesla tři kousky klasické literatury... které mě ale ve finále stály mnohem méně, než by vyšla tamta kniha po slevě. Vlastně jsem tedy ušetřila a také dala druhou šanci těmto kouskům. To se také počítá. Kdyby člověk kupoval jen nové knihy, přijde akorát tak na mizinu. V knihkupectví číhám na slevy, ale to může být zrádné, protože barevné cedulky se sníženou částkou a oním kouzelným slovíčkem jsou extrémně lákavé. Je dobré, že nákup v knihkupectví můžu uhradit benefitkou, takže ta moje peněženka se pak ani neprohne. Pokud uznám za vhodné, že potřebuju knížku, která aktuálně není na pultech knihkupectví, klidně sáhnu po zboží "z druhé ruky". V různých bazarech se dá sehnat kdeco za dobrou cenu a přesto, že použité, tak stále v dobrém stavu.

Člověk se nesmí nechat příliš zlákat, protože to je pořád něco. V lednu jsou novoroční výprodeje, pak třeba slevy k Valentýnu, pak takto dostanete slevu během roku k svátku nebo narozeninám, nemůžete přehlédnout ani akce se čtením na dovolenou, skladové výprodeje a akce typu "kup pět knih a každou máš za stovku". V závěru roku je to zase samý "black friday" a vánoční slevy na vše. Být knihomolem někdy opravdu není jednoduché, když na vás číhají takové nástrahy.

Ještě bych málem zapomněla na "Březen - měsíc knihy". Tady ten projekt nebo akce, nevím jak nejlépe to nazvat, člověka vyloženě láká pořídit si nějaký další kousek. To třeba některé knihovny pořádají knižní bazar, kde si za pár korun můžete něco koupit, nebo sem naopak přinést něco, čeho se chcete zbavit. Už jsem si v minulosti právě z takové akce pár titulů domů donesla. Takže tento můj článek se v tuto dobu vlastně dost hodí. Koukám, že jsem zase rozjela. A víte co? Tento článek by ani nebyl tak dlouhý, ale může za to Koblížek, který někdy po druhém odstavci přišel a uvelebil se mi na klíně. Spokojeně si tady vrněl, tak jsem psala a psala, protože mi bylo líto ho hned odstrčit. Takže jakékoliv podněty a připomínky směřujte na adresu toho mého zrzavého knedlíka, který by z fleku mohl být hlavní postavou nějakého příběhu. Mohlo by se to jmenovat třeba "Koblížek, ředitel zeměkoule" nebo "Šťastný kocour z ulice". Tady ten kujón čtení doporučuje všema tlapkama, protože je to skvělá příležitost, kdy se může uvelebit na paničce. A kdo ví, třeba příště dovolí nakouknout do mé knihovničky a seznámit se s jejími poklady,