Návrat na hrad Sovinec

 Velikonoční víkend nás stejně jako mnohé další vylákal ven. Zjistila jsem, že je na Sovinci akce, tak jsme vyrazili. Na Sovinci jsem byla už mockrát a myslím, že co se týče návštěv hradů, zámků a zřícenin, tak v této kategorii si u mě Sovinec drží prvenství.

Hrad Sovinec se nachází ve stejnojmenné vesničce, která má jen pár stálých obyvatel a spadá pod nedaleký Jiříkov. Nachází se v okrese Bruntál, v Moravskoslezském kraji. Nemám to tedy úplně nejblíže, ale jezdím sem ráda a když je ta možnost, tak jí rozhodně využiju.

Velikonočním víkendem se zahájila návštěvnická sezóna, navíc bylo docela slušné počasí a tak nebylo divu, že hrad byl plný. Ale s tím jsem tak nějak počítala. A vy vidíte, jak jsem zase pozadu s články... a to je na řadě ještě něco z Finska. Hrad nás přivítal v celé své kráse a s opravenou nejmladší částí hradu, který sloužil jako lesnická škola. Ta bílá část ještě při naší poslední návštěvě byly červené oprýskané cihly a nyní to vypadá takto, což není vůbec špatné.

Klidně bych sem jezdila každý měsíc. A kdybych bydlela někde poblíž, tak si snad zakoupím nějakou permanentku. Nebo bych si před hradem rozložila nějaký stánek. Mít tady nějaký obytný objekt, to by se mi líbilo. Ráno bych si pak mohla vychutnávat hrnek čaje při pohledu na hrad. Na této fotce můžete vidět "Hostinec u rytířů", který ale nebyl otevřený. Myslím si, že to je dlouhodobý stav, protože otevřený nebyl ani při naší podzimní návštěvě před třemi lety a nebyla tu ani cedule s otevírací dobou. No, je to škoda. Ani nevypadalo, že by tu někdo bydlel. Vpravo je pak kostel sv. Augustina v empírovém stylu. Je unikátní a doslova nalepený na hrad - věž je vytvořená z původní bašty. Patří řádu německých rytířů a v současné době není přístupný. Jestli se to někdy změní, těžko říct. Za hostincem pak vyčuhuje samotný hrad.

Šli jsme i na prohlídku s průvodcem, i když na té už jsem byla několikrát. Jednou bych si přála nějakou extra prohlídku, při které se člověk podívá úplně všude a žádné dveře před ním nezůstanou zamčené. Většinu informací z výkladu jsem si pamatovala, ale nebylo na škodu si to zopakovat.

Tato bergfritová věž je dominantou hradu, tvoří jeho neodmyslitelnou část a původně byla vyšší. V roce 1784 vyhořela po zásahu bleskem (aspoň tak tvrdí dostupné informace) a do původní výšky už nikdy nebyla dostavěna. Kousek od věže jsme začínali naši prohlídku.

Na Sovinci nechyběli ani sokolníci. Zaujal mě tento výr, který evidentně nebyl dobře naladěný. Tvářil se stejně nabručeně, jako náš Koblížek, když se mu něco nelíbí.

Byli jsme opravdu velká skupina a sotva jsme se na prohlídku vlezli.

V tomto krbu už se dávno netopí...

Co mě zaujalo, byly prostory lesnické školy, která zde fungovala asi třicet let od roku 1867. Pamatuju si, když tento prostor ještě nebyl ani zastřešený a teď tady bylo vidět obrovský kus práce.

Vyfotila jsem si také tuto strašidelnou, zřejmě uměleckou instalaci.

Hrad jsme si prošli, co se dalo. Na prohlídku vnějšího opevnění jsme tentokrát nešli, ale co, na tu můžeme jít zase někdy příště.

Nemohli jsme minout ani páté hradní nádvoří.

Tam se odehrával program, který jsme sledovali z ochozu.

Průchod, kterým lze nahlédnout do tajemného sklepa. Ten se nachází pod původně nejstarší částí hradu, která se ale nedochovala, a na které jsme začínali naši prohlídku.

Nakoukli jsme také do purkrabství, kde byla vevnitř expozice.

Na zahájení výletnické sezóny to byl příjemný výlet. V březnu jsme sice zavítali do Helsinek, ovšem toto byl první pořádný výlet v naší zemi. Po hradě a vesničce bych šmejdila do aleluja. Všechno je tu zajímavé, vše se musí prozkoumat. Byly doby, kdy jsem na Sovinci strávila několik víkendů a to víte, že tak bylo spoustu času na průzkum. Tady to podrobné šmejdění bych si zase zopakovala. My jsme potřebovali jet zase domů, a tak nás už čekala jen cesta k parkovišti za vesnicí. Na Sovinci to bylo fajn a hlavně tady díky mizernému signálu pořád necvrnkal telefon. V dohledné době si dáme ještě zbytek fotek z hradu a z vesničky, aneb co se už nevešlo.