Dobrá, tak už vás nebudu dál napínat a prozradím, že naše kočičí smečka se rozrostla o dalšího člena. Máme doma koťátko, je to tak. Řeknu vám, že jedno malé kotě dokáže doma udělat pěkné vzrůšo. Hned to tady úplně ožilo. Nový člen naší domácnosti je kocourek plemene ruská modrá kočka.
"Tvaloh? Tak ten šem ulčitě neviděl."
Je to pěkný kulíšek. Paní chovatelka mi průběžně posílala jeho fotky a v březnu jsem ho ještě jednou byla navštívit u ní doma. Musím říct, že roste jako z vody. Jeho oficiální jméno, které má uvedené v průkazu původu, je Chabib Nikolaj. Kocourek je z vrhu "CH" a tak jeho jméno muselo začínat právě na toto písmeno. Byla ale možnost přidat si ještě jedno jméno, když se to dohromady vleze do určitého počtu znaků. Vymyslela bych mraky jmen, ale písmeno "ch" mi v tomto směru dost zavařilo. Nakonec jsem ale vybrala to, co jsem vybrala. Chabib znamená miláček a Nikolaj... no prostě jsem chtěla něco znělého, co by se hodilo k ruské modré kočce.
Ono si to časem nějak sedne. Občas o něm mluvím jako o malém Gagarinovi, protože je to velký průzkumník a nebo jako o malém Ivánkovi. Ovšem když jsem mu tady zanotovala "Váňo, Váňo, Ivánku" z Mrazíka, tak můj umělecký přednes ho zrovna nezaujal.
A proč zrovna toto plemeno? Už před Vánoci manžel sondoval, jaké jsou moje oblíbená plemena. Proč se na to ptá, mi došlo asi tak po minutě. Ruská modrá byla v mé "top pětce" a ta se líbila i manželovi, takže měla největší shodu a začalo hledání. Původně jsme měli mít kotě odjinud, ale tam to zkrátka nedopadlo, tak jsme se začali ohlížet jinde a našli, dokonce nedaleko od nás.
Ruskou modrou si dost lidí plete s britkou. Ovšem je tady dost podstatných rozdílů. Tyto plemena se liší ve stavbě těla, "rusky" jsou na rozdíl od "britek" štíhlejší a rozhodně nejsou tak macaté. Také mají jiný tvar hlavy, žádné naducané tváře a hlavně, jejich oči jdou po vybarvení do zelena. Zajímavostí je, že toto plemeno nevzniklo umělým křížením, ale vyskytovalo se už přirozeně. Neví se přesně, kde se poprvé vyskytly, ale je docela pravděpodobné, že pochází ze severního Ruska (oblast kolem přístavu Archangelsk). Na tehdejším carském dvoře byly velmi oblíbené. První rusky se do Británie přivezly oficiálně v roce 1860 a odtud se ve větší míře šířily dále do Evropy a do světa. Tyto kočky však už dříve cestovaly na palubě s námořníky a tak se asi občas stalo, že v nějakém přístavu různě po světě občas nějaká ta kočka vystoupila z paluby a už tu zůstala.
Druhá světová válka chovu těchto koček rozhodně nepřidala, protože za takové situace jsou prioritou jiné věci a tak chov upadal. Když o to byl opět zájem, těchto koček byl docela nedostatek a tak se občas přistoupilo na křížení se siamskými kočkami. To dodalo tomu plemeni malinko jiné rysy, ovšem ten základ tam byl pořád velmi silný. V roce 1965 bylo toto plemeno oficiálně uznáno a byl stanoven jeho standard. U nás se toto plemeno objevilo někdy v sedmdesátých letech. V některých zemích jsou i jinak barevné varianty tohoto plemene, ale osobně v tom nevidím smysl. Toto neuznává ani FIFe, což je ve zkratce federace chovatelů koček. Zkrátka na co si budu pořizovat ruskou modrou v černé variantě, když jedním z hlavních znaků je právě ona stříbřitá srst s lehce modravým nádechem.
Tolik k tomuto plemeni. Možná si řeknete, proč si pořizovat takovou kočku, když je plno dalších v útulku, ale pokud se před vámi objeví možnost mít kočku s papíry a nebo nemít žádnou, tak je volba dost jasná. Pořízení "papírové" kočky mi rozhodně nebrání v podpoře útulků, jako tomu bylo doteď. Ráda zajdu někam vypomoct nebo zase něco zakoupím v aukci. Vzájemně se to nevylučuje.
Kocourka máme doma už přes týden, ale nechtěla jsem o tom psát hned. Nevěděla jsem, jak se bude projevovat v neznámém prostředí a hlavně jak bude reagovat na naše kočky a ony na něj. Po příchodu domů jsem otevřela přepravku a nechala ho ať vyleze. Byla jsem mu nablízku, aby měl v případě potřeby nějaký záchytný bod.
A reakce ostatních? Všichni byli vykulení a přišli se podívat, co jsem to dovezla. Zajímavé je, že z dospěláků nevydal nikdo ani hlásku. Jediný, kdo trochu syčel a vrčel, byl mrňousek. Ňufák byl velmi zvědavý a brzo se přišel podívat blíž, ale to na druhé straně nemělo úplně úspěch.
Malý průzkumník asi koukal, co je to tady za velké cizí kočky. Byl trochu nesvůj, ale zkoumal to tady, co mu odvaha dovolila. Byla tady pro něj spousta nových věcí. Brzy objevil, kde jsou kočičí kadiboudy, tak jsem ho za to pochválila.
Večer proběhlo krmení jako obvykle, jen tady pan Nikolaj toho tolik nesnědl. Pořád se rozhlížel a odbíhal od misky. Prostě spousta nového si žádá spoustu pozornosti.
S pozdější hodinou přišla únava. První noc jsem ho vzala spinkat za námi. V noci jsem se dvakrát vzbudila a kontrolovala, kde je a jestli spí. Když manžel ráno vstával do práce, ležel mi u hlavy a jen koukal. To víte, jeden má strach, aby takové malé kotě nezalehl. O něco později proběhlo ranní krmení a pak jsme ještě odpočívali a hráli si.
I Koblížek koukal, co to tady pobíhá za malé zvíře.
Bylo znát, jak se tady ten zvědavec postupně rozkoukává a zvyká si na náš domácí režim. Jednou se nám při chystání krmiva do misek stala menší nehoda. Jak byl nedočkavý, tak chtěl vyskočit na linku, jenže to se mu úplně nepodařilo a jednu misku vzal s sebou. Miska střet s podlahou nepřežila, tak jsem vyštrachala nějakou záložní a později jsme dokoupili novou. Třetí den byl znát velký pokrok, kocourkovi velice otrnulo a také mezi ním a dospěláky se zkracovala vzdálenost. Už spolu byli v jedné místnosti, i když se to ještě neobešlo bez syčení a to především z jeho strany. Jak vidíte, nic mu není cizí.
Všude vleze a všechno ho zajímá. Prošmejdil kuchyňskou linku, myčku, pračku, ložnici, police v knihovně a také naše "pracovní" stoly. U počítače mi samozřejmě všechno zkontroloval.
Jak sami vidíte, jeho pozornosti neunikl ani blog. To se ví, že i tady všechno prošmejdil. Jen teda když něco píšu, šlape mi po klávesnici a tak ho několikrát během psaní musí dávat jinam a pak umazávat, co tady natlapkoval.
Ten kocour je jako živé stříbro. Každou chvilku je někde a já jen chodím a dávám na něj pozor. Všechno mi trvá dvakrát dýl, když tady kvíká a zrovna potřebuje pozornost, nebo když ho několikrát odněkud sundávám nebo vytahuju. Do toho se také musím věnovat i ostatním, aby jim to nebylo líto a necítili se odstrčení. Myslela jsem si, kolik toho neudělám, když budu doma, ale skutečnost byla trochu někde jinde... Ve hře na schovku vede 1:0. Jeden den ho nikde nebylo a našla jsem ho až při druhém kolečku prohledávání bytu, a to pod peřinou.
Čtvrtý den se malý kočičí okupant natolik osmělil, že lovil ocásek Mímy a pak dokonce Koblížka. Trochu jsem trnula, co z toho bude, ale dospěláci jsou na malého hodní a zdá se, že s ním mají dost trpělivosti. Asi zkrátka ví, že je to ještě malé kotě. To kdyby někomu udělal Ňufák, tak ten by určitě schytal lepanec. Největší zlom přišel pátý den. Seděla jsem na židli, přišla Míma a lehla si za mě. Pak odněkud přiletělo to malé torpédo a takto se u ní uvelebilo. Čekala jsem co bude a ono nic. Obešlo se to bez syčení a i když jsem se vzdálila, pořád tam spolu byli.
Měla jsem z toho velkou radost, protože to byl opravdu velký pokrok a také dobré znamení, že si obě strany zvykají. Popravdě jsem se tady toho seznamování nebála, tak nějak jsem tušila, že si to sedne. Takže další kočičí report bude ještě pestřejší a o jednu kočku bohatší. Myslím, že se tady pan Nikolaj bude u nás mít dobře a hlavně tu nebude sám. Kocourek je opravdu hodně aktivní a musím teda říct, že jsem si myslela, že koťata toho naspí víc. I když si ostatní dávají posnídaňového nebo odpoledního šlofíka, tak on prostě lítá. Ale je dobré, že si vyhraje i sám a nechodí budit ostatní. Tolik k našemu novému přírůstku. Sami to vidíte, jedno malé kotě, a kolik by se o něm dalo napsat.
Žádné komentáře:
Okomentovat