A tak si tady blogujeme

 Někdo rád peče, plete, zahradničí, čte, někdo zase bloguje. Za mě je blogování koníček jako každý jiný a určitě se nevylučuje s ostatníma. Naopak se s nimi může docela dobře doplnit. Samozřejmě na to musí být chuť, a ne aby se do toho člověk nutil. Já jsem ráda, že jsem se k tomu v prosinci minulého roku po zhruba dvouleté pauze vrátila.

Nebylo to o tom, že bych neměla čas (dobře, během letní sezóny možná), ale spíš se mi prostě a jednoduše nechtělo. a víte, co se říká... když se nechce, to je horší, než když člověk nemůže. Nějak jsem neměla tu potřebu cokoliv sdílet a dělala jsem jiné věci. Za tu dobu, co jsem tu nebyla, jsem se dostala třeba k malování akvarelem.

Kolikrát jsem si během mé nečinnosti zde na blogu vzpomněla, že bych mohla o něčem zase napsat, ale chyběl mi nějaký impuls, abych si k tomu opravdu sedla a něco do té klávesnice naťukala. Když jsem se v prosinci rozhodla, že něco napíšu (a zrovna to vyšlo na den, kdy jsem si před několika lety donesla domů Koblížka), ani jsem nevěděla, jestli tento blog existuje. A ejhle, on pořád fungoval, dokonce se mi podařilo přihlásit do administrace.

Tak jsem něco málo napsala, nakoukla na pár blogů a potěšilo mě, když se objevily první komentáře. Vlastně jsem měla pocit, že jsem blogovat nepřestala. Původně jsem začala blogovat na dnes již neexistujícím blog.cz před neuvěřitelnými patnácti lety (!). No jo, to už je doba, co? Některé blogy, které v současnosti navštěvuju, znám právě odsud a těší mě, že jsou stále aktivní. Stejně si ale občas říkám, kam asi zmizeli všichni ti tehdejší blogující, co dělají a zda někde publikují. Co si pamatuju, bylo to tehdy velmi oblíbené a blogovalo opravdu hodně lidí, dnes ten zájem trochu upadl. Kdybyste věděli o někom, kdo dříve působil na blog.cz a stále někde píše, klidně doporučte, ráda se podívám.

Na to, založit si blog, mně tehdy navedla kamarádka na střední, která ho měla také. No a tak jsem si ho založila. Dávala jsem tam svoje psané a kreslené výtvory, občas nějaké povídání... později se k tomu přidaly ještě zápisky z tehdejších šermířských vystoupení, který jsem se účastnila a nechyběly ani kočky. V podobném duchu se to vlastně nese doteď, jen bez těch šermířských akcí, tomuto koníčku už se pár let nevěnuju. Dneska je to tady hodně právě o těch koček, ony jsou totiž takovou nevyčerpatelnou studnicí inspirace. Už teď, když píšu tento článek, mám v hlavě několik nápadů, co o nich napíšu zase příště. Pro témata článků opravdu nemusím nemusím chodit daleko, mám je tady přímo pod nosem.

Co se týče blogování, mám s tím i pár nepříjemných zkušeností, tomu se člověk někdy bohužel nevyhne. Doteď si pamatuju, když můj první blog objevila rodina. Tehdy jsem kvůli tomu dostala pořádnou čočku. Vynadali mi za to a totálně to shazovali. Že nemám psát krávoviny, místo toho mám radši mluvit s nimi. Jenže já jsem prostě chtěla psát, bavilo mě to. I dnes, když si na to vzpomenu, kroutím nad tím hlavou, jak může někdo takto posuzovat záliby jiných lidí. Člověk by měl dělat to, co ho baví, i když to někomu jinému zrovna nemusí připadat k užitku. No od té doby svoje záliby příliš nerozebírám. Já také nekomentuji a neshazuji, čemu se věnují druzí, tak nevím, proč by to někdo měl dělat mně.

Pak jsem se přestěhovala na jinou adresu a to už jsem si dávala větší pozor. Tam jsem zase měla jednu dobu problémy s velkým množstvím spamu. Každý den se mi tam u článků vyrojilo x podivných cizojazyčných komentářů. Musela jsem pak přistoupit k blokování IP adres, protože kdybych ty komentáře mazala ručně po jednom, uklikala bych se. Stejně tak byli občas vlezlí někteří komentující, až to bylo nepříjemné. Jsou prostě lidé, kteří mi jsou z nějakého důvodu nesympatičtí i třeba svým psaným projevem. I když jsem jasně dala najevo, že nemám o další komunikaci zájem, pořád něco vypisovali a prudili. Některé jsem znala osobně, některé ne. Obtěžující komentáře totálně mimo mísu už mě fakt otravovaly, takže jsem chtě nechtě přistoupila k blokaci. Možná si řeknete, že si člověk může psát, co chce... to ano, ale to já také a stejně tak si můžu vybrat, co budu číst a na co reagovat.

Musím zaklepat, v současné době naštěstí nic takového neřeším... jen občas přijde menší technický zádrhel, kdy technika nepracuje, jak by se mi líbilo, a to mě trochu rozčiluje. Jsem technický antitalent a na takové věci mám štěstí. Někdy mě dokáže pozlobit i obyčejné zarovnání textu nebo vkládání fotek... myslím, že byste se ze mě občas možná chytali za hlavu :-D Občas narazím na nějaký blog, který je třeba totálně mimo můj záběr, tak prostě nekomentuji a jdu si v klidu číst jinam. Kdyby mě zase někdo prudil nebo obtěžoval, prostě ho vymažu a hotovo. Nevidím důvod, proč se takto s někým zbytečně otravovat, když obě strany můžou svou energii investovat jinde, kde to padne na  úrodnou půdu.

Tak snad jsem napsala vše, co jsem k tématu chtěla, když jsem měla takový ostražitý dozor. Celou dobu, co píšu tento článek, tady na mě z pod stolu čučí Ňufák, usazený na bedně od počítače. Dělám si z něj srandu, že je luxusní podpultové zboží :-D Momentálně to publikování článků jde skoro samo, daří se mi to každý druhý nebo třetí den, tak toho musím využít. Občas se mi podaří napsat i něco dopředu, takže pak, když mám x směn po sobě, mě nemusí trápit, že nemám čas na blog. Jen ve chvilce mrknu na komentáře, které přibyly a ostatní blogy pak chodím číst a obepisovat ve volnu mezi směnama. Jsem zvědavá, jak to postupem času půjde s rozbíhající se sezónou, kdy je člověk v práci od nevidím do nevidím. No necháme se překvapit. Přinejhorším vám něco natlapkuje tady pan asistent .-)