S kočkama je to doma občas velice záživné. A tak si někdy říkám, jestli bych vůbec blogovala, kdybych je neměla? Těžko říct, ale přijde mi, že s mými kočičími společníky je to tady takové veselejší. Tak si dneska zase dáme takový malý report z naší domácnosti.
Ale nečekejte nic převratného. Kočky se mají pořád dobře, mají plnou misku, spoustu míst k odpočinku. Když je panička doma, jsou úplně nejvíc spokojené. Jsou to fakt mazlící a milí společníci a tady na blogu mají své nezastupitelné místo.
Dá rozum, že si na ten můj i rádi dohlídnou. Třeba taková Míma. V poslední době to tady mám pod palcem, nebo spíše pod tlapkou, především ona. Popíšu vám takový klasický scénář. Je den, kdy nemám směnu, nebo mám před první noční a ráno nebo dopoledne zapínám počítač, abych si k němu na chvíli sedla. Jen co se usadím, odněkud se vynoří tady ta mourovatá paní. Chvilku se motá kolem, vrká, otírá se mi o nohy a pak hop, a už je u mě na klíně.
Kocouři teď většinou v tuto dobu vyspávají v ložnici na parapetu, nebo tam sledují ptáčky. Míma tam s nimi odpočívá také, ale v poslední době toho spíše využívá ve svůj prospěch. Když kocouři spí, tak se kolem mě nemotají, takže ona se tady u mě nemusí s nikým mačkat. Kolikrát se mi na klíně usadí i dvě kočky a když chce ještě třetí, takže je tu fakt narváno. Takto je Mímulka u mě jediná a může se pohodlně usadit. Někdy sedím více u kraje židle, tak má prostor za mnou, a to víte, že je příjemné, když vás takto něco hřeje do zad. Jinde mi ale přešlapuje po klíně, točí se vrtule a já mám co dělat, abych zabránila tomu, že si konec ocásku namočí v mém hrnku s čajem.
No a co Ňufák? Ten se občas také motá u počítače, ale než aby mi tady dělal pořádný dozor jako Míma, tak spíše zavazí. To umí opravdu skvěle. Většinou se postaví přímo před monitor a já pak nic nevidím. Dozorování blogu momentálně není jeho parketa, ale to nevadí.
Za to je to ale doma hlavní komentátor. Ke všemu má stopadesát komentářů a připomínek a pořád o něčem diskutuje. Ať dělám cokoliv, vždycky si k tomu něco najde. Já na něj mluvím a on na to reaguje, takže si vždycky skvěle pokecáme. S tady tím kocourem si toho mám co říct, rozhodně více, než s některými lidmi. Je jedno jestli vařím, dělám pořádek ve skříňce v kuchyni nebo rovnám věci v obýváku... on má ke všemu co říct. Ovšem největší expert je na čištění jejich toalet. Ty máme tři, dané zvlášť v koutku, a tomu on nejvíc rozumí. Většinou je to tak, že sedí na regálku s krmivem a odtud vše komentuje.
"Ňufáku, přišel ses podívat?"
"Kvííííí."
"Je to takto dobrý?"
"Kvííííí."
Samozřejmě nesmím vynechat ani Koblížka. Ten se sice hlasově neprojevuje tak moc jako Ňufák, ale také se umí ozvat. Hlavně si umí říct, když se chce mazlit. V tom je velice urputný. Nejspokojenější je, když ho vezmu na ruky, to se u něho nezměnilo. Jen se takový sedmikilový kousek trošku pronese. Ale co, ale když je tady ten zrzavý kocour spokojený.
Když ho vezmu na ruky, tak ho musím pořádně podrbat. Pak se jdeme podívat k oknu. Buď směrem za dům, kde lítají ptáčci a nebo k oknu směrem do ulice. Tam je to také zajímavé, protože tam pořád někdo chodí a občas se na chodníku promenádují holubi. A co teprve když kolem projede autobus nebo trolejbus, to je Koblížek úplně vykulený. Pokud kolem projede něco, co bliká oranžovým světlem, to je úplně u vytržení. Třeba takoví popeláři, na ty dokonce i vrčí. Co má s nimi za problém, to nevím. Možná se mu nelíbí, že dělají docela rachot. Naštěstí jezdí jen jednou za týden. Nedávno jsem koupila nový pelíšek a pár dnů potom jsem ho jednou večer našla obsazený. Říkala jsem si, kde ten kocour je, že ho nikde není vidět, až potom jsem si všimla, kde se uvelebil.
Momentka z koupelny - Ňufák ve vaně, Koblížek u ní. Je jasné, že pak Ňufák vyskočil ven a naháněli se tady. To u nás není nic neobvyklého.
Občas mi v komentářích přejete hezký den/ pátek/ víkend... a já kolikrát ani nevím, co je zrovna za den. Tak se pak jdu dívat do kalendáře, abych se zorientovala. Ale i tak děkuji. A děkují vám i ti moji chlupáči a vzkazují, že máte přijít zase.
Žádné komentáře:
Okomentovat