Červencový čtenářský přehled je tady. Tentokrát je dost chudý a jako už tradičně na to dohlížela naše paní kočka, asistentka Míma. Bez tady té mourovaté krasavice by to opravdu nešlo, ta už ví, jak na to a je v tom dost zběhlá.
Jak už jsem dopředu avizovala, že letní měsíce na tom nebudou s počtem přečtených knížek kdoví jak, tak tomu tak opravdu je. To je prostě sezóna v práci, kdy po celém dnu na čtení nemám kapacitu, pak jsme také více venku a tak podobně. Také zase řeším potíže s Koblížkem, o kterých jsem se tady už zmiňovala, na to navazuje větší potřeba úklidu, což zabere více času. Za konečný počet přečtených knížek může také trošku Netflix, kde mám rozkoukaný seriál Upíří deníky a také tam dost sleduju různé případy vyšetřovaní zmizelých osob, vražd a tak podobně.
Za minulý měsíc jsem přečetla přesně jednu knížku, a to Jak ulovit malou štiku (Juhani Karila). No, není to žádná hitparáda, ale jak se říká, lepší než drátem do oka. Celá knížka na mě působila docela zvláštně, své slovo tu měl magický realismus a kousavý humor. Děj se odehrává v Laponsku, řekla bych na severu Finska, jenže je tu zmíněn přejezd přes hranice, takže bych řekla, že to bude oblast, která dříve patřila Finsku, ale byla připojena k Rusku. Každé léto sem z jihu Finska přijíždí hlavní hrdinka Elina Ylijaková, do svého rodného domu a ve zdejší nedaleké tůni musí ulovit štiku. Jenže to se jí chystá překazit bludimon, což je nějaký zdejší vodní bubák. Ze začátku jsem měla problém se do knížky začíst, ale nakonec to bylo zajímavé čtení na léto. Ke konci knihy jsem se konečně dozvěděla, proč musí tu štiku ulovit, nakonec to bylo i napínavé, jestli se to povede nebo ne.
Co se týče nových knížek, tak tam nemám žádný přírůstek. To mi ale nevadí, protože nepřečtených knížek mám doma pořád dost, že bych si mohla otevřít soukromý výpůjční čtenářský klub. Ten by byl pod patronátem naší Mímy, určitě by jí to šlo, stejně jako asistence u měsíčních přehledů. Je to šikovná kočka, bez ní by byly tyto přehledy trochu smutné a nudné.
Občas se při focení knížek točí jako vrtule, ale vždycky to nějak dopadne. Občas jsou ty její pózy docela vtipné, někdy se jen tak vyvalí a nebo má pilno si zrovna čistit kožich.
Tak ještě jedna fotka té naší krasavice, ať tady něco je. Jako jediná kočičí dáma mezi kocoury si tady na blogu zaslouží své speciální místo, kam jí nikdo z kocourů nepoleze. Samozřejmě jí tady ten prostor ráda dopřeju. S článkem jsem trochu otálela, protože mi pořád chyběla fotka s Mímou. Nechtěla jsem si budit, když si zrovna v tom horku dávala šlofíček. Až jeden odpoledne zničehonic přišla, tak jsem toho využila. Světlo sice nebylo nic moc, když jsme měli zatažené žaluzie, ale lepší něco než nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat