Listopadové čtení s Mímou

 Další měsíc je za námi a tak je čas podívat se, co jsem přečetla. Listopadový čtenářský přehled je tu. No a nebojte, ani tentokrát u toho nechyběla moje knižní asistentka kočka Míma. Ta už se v tom vyzná, ještě, že ji mám.

Podle mých očekávání byl listopad na čtení docela příznivý. Dost tomu také pomohla dovolená, na které jsem slupla dvě knížky a další jsem rozečetla. Nakonec jsem přečetla celkem pět knih, což je pěkné. Míma se pěkně rozvalovala.

Jako první jsem přečetla knížku Donuť mě cvičit, kterou napsala Tereza P. Polivchuk, česká začínající autorka. O koupi tohoto kousku jsem se zmiňovala v říjnovém přehledu, ale dáme si malé opáčko a navíc teď můžu přidat svoje dojmy. Zmiňovala jsem se o tom, že běžně takové věci nečtu, protože tyto romantické záležitosti nejsou úplně můj šálek kávy. Ale tady nešlo jen o bezduchou romantiku, kde se na každé třetí stránce dějí nějaké čuňačinky a nic jiného, naopak... kniha byla i celkem zábavná, bavili mě hlavní hrdinové a celkově jejich příběh. Postavy v knize rozhodně nebyly dokonalé, měly svoje mouchy, občas udělaly ne úplně chytré rozhodnutí, ale tak to někdy bývá i ve skutečném životě... zkrátka byly takové lidské. Dokonalý není nikdo. A já jsem otáčela stránku za stránkou, abych se dozvěděla, jak to nakonec se všemi dopadne. Není to žádné srdcervoucí psychologické drama, ale protože jsem tak trochu sledovala vznik knížky a samotnou autorku, tak jsem nic takového ani nečekala. Hlavní hrdinka Radka, její kamarád Marek, trenér Roman a jeho sestra mi sedli. Kdybych je znala osobně, řekla bych, že je to zajímavá parta. Některé scény bych klidně vypustila, ale kniha se mi četla dobře a lehce, a tak mě to naladilo na další čtení, což sice nejspíše nebyl záměr autorky, ale pro mě to bylo takové malé plus.
"Radka miluje donuty a nesnáší pohyb. O fitku si myslí, že je to místo, kam se lidi chodí dobrovolně mučit. Její nejlepší kamarád Marek na to má však jiný názor a do jednoho z nich ji dotáhne. Radka se tam setká s Romanem - trenérem s tělem antického boha. Ten vlivem nemilosrdného osudu nemá typicko duši chlapa, třebaže mu zrak občas sklouzne spíš do výstřihu než do očí. Jedno Romanovo zašeptání a Radka si hodí činku na nohu. Nevinná nehoda spustí lavinu komických, ale i dramatických událostí. Co se stane, když někdo řízne do stále nezacelené rány? Je možné odpustit tomu, kdo vám vypálí život do základů? A jak s tím vším souvisí jablečné taštičky?"

Pak přišel na řadu Dotek smrti, který mi tady ležel už strašně dlouho. Autorem je Gustav Tegby a je to knížka spíše pro mládež. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá dívka, která žije jen se svým otcem a téměř nevychází ven a nechodí ani do školy. Má to být proto, že trpím jakýmsi prokletím a když se někoho dotkne a dotyčný se pak od ní vzdálí, tak zemře. Jenže jednoho dne u nich zazvoní policie a když odvedou jejího otce, ten zemře. Jenže pitva prokáže sebevraždu, že se otec otrávil kapslí s kyanidem. Čtení této knihy docela odsýpalo. Byla jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí, když hlavní hrdinka putuje k pěstounům a začne chodit do školy. Začne se ukazovat, že nic není takové, jak by se na první pohled mohlo zdát. Závěr knihy jsem čekala trochu jiný, místy mi to přišlo trochu zmatené, ale jinak se to docela dalo. Byla to taková oddechovka, která neurazí.

Někdo z nás od Kristýny Trpkové, to byla dobrá volba. Od autorky už jsem jednu knížku četla a tady tato mi tu čekala už dlouho... a je dobře, že jsem po ní sáhla. Rodina se sejde na oslavě a vše probíhá, jak má... tedy do té doby, než se stane taková nepříjemnost. Do jímky používané už jen na ukládání posečené trávy ze zahrady spadne pes. Psa se podaří vytáhnout, jenže jeho zachránce z jímky kromě domácího mazlíčka vytáhne lidskou kost. Celá oslava je v háji a začne kolotoč vyšetřování, vzpomínek, lží a falešného obviňování. Ze začátku mě nebavil popis jednotlivých členů rodiny, ale v momentě, kdy přišla na scénu kost, to začalo být zajímavé a napínavé. I toto byla dobrá volba a knihu bych klidně doporučila dál.

Oligarchie od Scarlett Thomas mi tady také ležela už dlouho, a to zhruba od listopadu minulého roku. Nataša, mladá dívka a dcera ruského oligarchy, nastupuje do dívčí internátní školy v Anglii. Vypadalo by to tady asi jako v normálním internátu, kdyby se zdejší dívky až příliš nezabývaly tím, jak vypadají a kolik váží. Jedna z nich je pak nalezena mrtvá, ale co když to nebyla sebevražda, jak se tvrdí? Na této knížce byly dobré dvě věci - hezká obálka a to, že rozsah byl pouze přes dvě stě stran. Myšlenkové pochody dívek byly zvláštní a stejně tak finální zápletka byla jakási podivná a působila na mě jako nedotažená. I postavy v knize byly takové nevýrazné a ploché a nikdo z nich mě nezaujal. Říkám o sobě, že jsem nenáročný čtenář, ale tady bych dala pomyslný palec dolů. Z knih přečtených v listopadu byla tady tato rozhodně nejslabší.

Hvězdopravci z kavárny Úplněk od Mai Močizuki, tak na to jsem se fakt těšila, až tato knížka přijde na řadu. Motiv tajuplné kavárny, která se objevuje na náhodných místech, za úplňku a těm kteří to zrovna potřebují, mě zaujal. Ani pesrsonál kavárny není jen tak ledajaký, obsluhují tu kočky a přinesou zákazníkům to, co uznají za vhodné. Kromě toho jim umožní nahlédnout do hvězdné mapy jejich života. Příběh je to kratší, trochu tajuplný a také milý. Je tu několik kapitolek, ale nejsou tak odděleny, jako je to v jiných japonských knihách... tady do sebe vše tak zapadá. Bylo to příjemné čtení, až mi bylo trochu líto, že to není delší. Rozhodně to za uplynulý měsíc byla kniha s nejhezčí obálkou.

A co nové knižní přírůstky? I tady by se něco našlo.
Koupila jsem si Dopisy na svačinovém papíře. Autor knihy, Carsten Henn, má už nějaké knihy na kontě, takže vím, co zhruba čekat. Ty jsem obě četla a byla jsem spokojená. I tady očekávám milé a oddechové čtení s poetickým nádechem.

S mou listopadovou četbou jsem spokojená. Z pěti přečtených kousků se mi čtyři líbily. Myslím, že s počtem na tom budu podobně i v prosinci, ale po jakých knížkách nakonec sáhnu, to bude překvapení i pro mě. Tentokrát to s Mímou bylo jednoduché. Přišla, uvelebila se u knížek a bylo to. Pak se pustila do údržby kožichu a bylo po pózování. Je to správná kočičí dáma, která dbá na to, aby byla upravená,