Jeden den na odbavení

Nedávno jsem po přečtení článku u Káji, která psala o tom, co dělá jako učitelka po vyučování, dostala nápad, že bych takto popsala jeden můj den v práci. A protože zanedlouho po přečtení článku jsem měla docela výživnou noční, můžete se nyní usadit a přečíst si, jak vypadá jeden takový můj den, nebo spíše noc, na odletové hale.

V uvedený den jsem měla noční směnu. Do práce jsem dorazila s dostatečným předstihem, protože byl víkend a nebyl provoz, takže cesta autobusem pěkně odsýpala. Z přihrádky na vrátnici jsem si vzala rozpis na danou směnu, určený na halu. Na tuto směnu jsem byla určená jako vedoucí odbavení na bezpečnostní kontrole. Mrkla jsem se na kamery, abych zhodnotila situaci na odbavení a také do letového řádu, abych věděla, co mě čeká. Pak jsem si na píchačkách označila příchod, šla na šatnu a z té pak rovnou na odletovou halu.

Raději chodím střídat brzy, protože mám pak čas zorientovat se v provozu a navíc vím, že ten druhý ocení, když ho někdo vystřídá brzy a on může jít včas a v klidu domů. Přišla jsem na bezpečnostní kontrolu a tam mi ten, kdo měl vedoucího na denní, předal informace o stavu odbavení a o tom, kdo zrovna obstarává přílety. Pak už jsem si jen přebrala vysílačku a rozloučili jsme se. Za chvíli přišel další kolega z mé směny. Ten největší nával byl ještě na denní směně a my už jsme pozvolna dodělávali odbavení. Když bylo hotovo, bezpečnostní kontrolu jsem zavřela.

Pak přišla moje oblíbená chvíle. Čekala jsem, než proběhne boarding, tedy nástup na palubu. Pro mě to znamenalo, že už mi sice neprocházeli cestující, ale jako vedoucí odbavení jsem i tak musela být na hale. Na kamerách jsem sledovala, jestli ve veřejné části haly nebloudí ještě nějaký opozdilec a pak jsem nahlídla, jak probíhá boarding. Tuto chvíli jsem využila k tomu, abych si vyplnila papíry k odbavením, které nás čekali v noci. Ke každému letadlu se vypisuje papír zvlášť. Píše se tam datum a čas předpokládaného odletu, destinace, letecká společnost a také to, kdo z nás se toho odbavení účastnil a na jaké byl pozici. Později se ještě doplňuje skutečný čas odletu a počet cestujících.

Pak jsem se nasvačila, udělala si čaj do termosky a když byli všichni cestující pryč, prošla jsem neveřejnou část odletové haly. Pak jsem vypustila zpět do veřejné části ty, co dělali boarding cestujících. Potom jsem pozorovala, jak letadlo odjíždí ze svého stání. Když odletělo, šla jsem projít veřejnou část haly a při té příležitosti jsem také vzala dvě zapomenuté vysílačky zpátky na vrátnici. Další odbavení začínalo po deváté, tak jsem se nemusela nikam hnát.

Když jsem byla zpátky, než jsem se nadála, začali mi chodit brigádnici na noční zkrácenou směnu. Rozdala jsem nějaké přílety, které měly být v dohledné době. Když přilétá letadlo s cestujícími, někdo z nás musí jít, odemknout dveře, kterými se cestující dostanou od letadla dovnitř, kde čekají na kufry. U těch dveří se čeká, dokud si všichni neprojdou dovnitř. Pak se zase čeká, než si všichni vezmou svoje kufry a odejdou, a všechno se zkontroluje a zamkne.

Ještě jsem si ověřila čas začátku odbavení a dozvěděla jsem se, že kromě dovolenkářů do Egypta už budou mít možnost procházet si i lidé letící do Londýna. Londýn se sice začíná odbavovat dvě hodiny před odletem a normálně by se tedy ještě neotevíralo, ale tím, že už jsme stejně měli otevřeno kvůli Egyptu, tak se pouštěli i tito cestující.  Pomalu se začali trousit první odvážlivci a po chvilce už to jelo. Hlídala jsem časy příletů a také to, aby se prostřídali ti, co mají podle rozpisu jít na jiné pracoviště, aby mi sem zase mohl přijít někdo jiný. Průběžně jsem sledovala, jestli je fronta u odbavovacích přepážek. Pak se objevila první nepříjemnost a to zpožděný přílet letadla z Londýna, o hodinu a třičtvrtě. Nenechalo to na sebe dlouho čekat a přišel se někdo zeptat, jestli by mohl jít zpátky, zakouřit si. Za bezpečnostní kontrolou totiž už nikde není možné si zakouřit, což je pro některé lidi prostě obrovský problém. Tento požadavek byl zamítnut.

Pak následovala uražená hysterická matka, která pořád nechápala jednoduchou větu ve znění "kočárek je nutné složit a projet rentgenem". Začala tam ječet a pak kočárek vzala a mrskla ho do průchozího rámu, který ale není určen pro kontrolů předmětů, ale pro kontrolu a průchod osob. Tady ten rám detekuje kov a jak tam ta paní (kterou bych ale nejradši nazvala úplně jinak) hodila kočár, rám samozřejmě zvonil jako šílený. To už zakročil kolega, který jí řekl, ať se uklidní, ten kočárek vezme, složí a položí na pás. Měla pořád nějaké pindy, tak jsem na ni houkla, že ten kočárek se musí zkontrolovat. Stejně jako věci všech ostatních cestujících. Fakt "miluju" takové lidi, co si myslí, že někam přijdou a budou mít výjimku.

Rozdala jsem další přílety a značila si, co už máme hotové. Chodili další a další lidé, protože odbavení jednotlivých letadel tam byla do sebe. Občas bylo náročné se s cestujícími vůbec domluvit, zvlášť když chodili ti, co mají modré pasy... občas jsem měla pocit, že je to tak každá pátá příchozí skupinka. To pak ta domluva probíhá všelijak, doslova rukama nohama. U jedné takové skupinky tam byl mladý chlapík, který pořád držel svoje věci v ruce a koukal a zafungovalo až moje "davaj, davaj" a ukázání na bedýnku. Nic jiného a vhodnějšího mě v tu chvíli nenapadlo, ale účinek to mělo.

Pak přišel jeden cestující, kterého nebavilo čekat na zpožděné letadlo, že nechce letět. Naštěstí neměl odbavené zavazadlo a ještě si neprošel přes pasovou kontrolu, takže se to vyřešilo rychle. Pak jsme hledali jedny ztracené hodinky, naštěstí se našly. V jedné bedýnce jsem objevila zapomenutý prstýnek, ale vůbec jsem si nevybavovala, kdo u toho byl, tak jsem volala na odbavovací přepážky, ať tento nález vyhlásí. Po nějaké době si pro to přišla paní, byla celá šťastná... a my také. Takové šťastné příběhy mám na odbavení nejraději.

Někdy nad ránem mi na monitor u rentgenu přijelo zavazadlo, které bylo plné velké kosmetiky. Nejdříve jsem si myslela, že si někdo jen zapomněl tento batoh odbavit, ale bohužel tomu tak nebylo. Následoval trochu delší rozhovor. K batohu se přihlásil mladý pár. V bedýnce s věcma jsem zahlídla modré pasy, ale pán docela uměl česky. Slečna asi tak moc ne, ale nejspíše pochopila obsah toho, co říkám, protože když jsem u toho ukazovala na všechny ty věci, kterých byl plný batoh a pak na popelnice, tak jen vykulila oči a otevřela pusu. Pán říkal, že už si zavazadla odbavovali, tak jsem nechápala, proč si to tam nedali. Odbavení dalšího zavazadla už je za poplatek, tak jsem jim nabízela, že si můžou věci vrátit do auta nebo někomu, kdo je sem dovezl. Jenže ten někdo už byl pryč, oni mu nechtěli volat, aby se vrátil, ani si jít odbavit další zavazadlo, takže bohužel vše letělo do popelnice. Tato pravidla pro omezení tekutin jsou možná hloupá, ale je to tak dané, takže my s tím bohužel nic nenaděláme. Počítala jsem to a celkem to bylo osm věcí.

S postupujícím časem chodilo méně a méně lidí, až byla veřejná část haly prázdná a nám zazvonil telefon, že můžeme bezpečnostní kontrolu uzavřít. Aleluja! Na tento okamžik člověk po celé noční čeká jako na smilování. Zasedla jsem k papírům a postupně jsem doplňovala počty cestujících a časy odletů. Mezitím jsem dojedla kousek bábovky a omrkla kamery. Nástup na palubu probíhal docela svižně. Když nastoupili všichni do letadla, podívala jsem se, jestli tu někdo něco nenechal. Naštěstí nikde nic nebylo. Odletělo i poslední letadlo a pak byl klid. Už zbývalo jen založit papíry, trochu to na odbavení porovnat, vzít si věci, zamknout a jít na vrátnici a předat halu zase někomu dalšímu.

Když jsem celou směnu takto na hale, je to docela náročné. Ale zase na druhou stranu řeším jen odbavení a hlavně nemusím lítat nikde venku. Což mi zrovna na této směně přišlo vhod, protože v noci průběžně pršelo. Co je ale vždycky stejné, je to, že se těším domů. I když jde zrovna všechno hladce, člověk si to od toho šrumce a všech těch lidí moc rád odpočine.