Pozor, sob!

 Ve Finsku, a to zejména v severní části, tedy v Laponsku, není neobvyklé, že tady potkáte soba. Vlastně je to docela častý jev. Pokud tu usednete za volant, maximální obezřetnost je na místě. Sobi se rádi pasou právě na okrajích cest nebo si zkracují cestu přechodem přes silnici...

Sob (ve finštině "poro") může vážit až 180 kilogramů. Je zajímavé, že u tohoto druhu mají parohy nejen samci, ale i samice. Sobi se tu vyskytují volně v přírodě, ale také je tu chovají, a to především původní obyvatelé Laponci, kteří ale upřednostňují název Sámové.

Na možnou přítomnost těchto zvířat upozorňují dopravní značky podél cest. Těch jsem viděla hned několik. Je dobré mít se na pozoru, protože taková srážka se sobem je nepříjemná věc a také by vás tady přišla pěkně draho. Nám se naštěstí nic takového nestalo. Netrvalo dlouho a i my jsme při svých cestách toto zvíře potkali...  nebylo to jen jednou. Vždycky jsem hlásila už dopředu, když jsem nějakého spatřila.

Tady ta značka hlásí, že se nacházíte na území, kde je možný zvýšený výskyt sobů. 

Sob se s naprostým klidem bude pást někde u cesty, nebo si bude pochodovat před vámi a vůbec ho nebude zajímat, že tak trochu blokuje provoz. Vždy, když jsme zahlédli soba, tak jsme brzdili, jednou jsme dokonce téměř zastavili, protože milý sob, který si to štrádoval podél cesty v našem směru, vypadal, že se ještě nerozmyslel, kam vlastně půjde.

Když jsme takto během cesty potkali soby, byla jsem spokojená a mohla jsem si odškrtnou kolonku na pomyslném seznamu věcí, které by člověk měl zažít ve Finsku. To jsem ale ještě nevěděla, jakého máme v našem ubytování souseda. Manžel mi řekl, že v horní části areálu viděl soba. Samozřejmě jsem se hned musela podívat a opravdu tam byl. Když jsem si ho pořádně nemohla přiblížit, většinou to vypadalo takto...

Každý večer chodil na obhlídku a naprosto nás ignoroval. Jednou večer jsem se rozhodla, že si na něj počíhám s foťákem. Fotit doma kočky nebo venku rozkvetlé květiny je sice hezké, ale vyfotit si soba ve volné přírodě? Tomu jsem nemohla odolat.

Tak jsem došla do horní části ubytovacího areálu a rozhlížela se, jestli tu někde nebude náš sobí soused... a opravdu tu zase byl. V tichosti jsem se přiblížila a s dalším přiblížením už mi pomohl foťák.

Snažila jsem se být opravdu v tichosti, abych soba zbytečně nerušila.

Pochodoval po areálu sem a tam...

Na chvíli mi zmizel z dohledu, ale brzy jsem ho zase objevila...

Tady ten fotoúlovek je asi nejlepší z celé naší dovolené, byla jsem nadšená, že se mi povedlo soba zachytit. No uznejte, jak často se člověku naskytne možnost vyfotit si soba? To by byla opravdu škoda to nezachytit. Tyto fotky jsou pořízené někdy po desáté hodině večer a jak vidíte, pořád bylo světlo.