Výlet k Pyhätunturi

 Když už jsme si ve Finsku půjčili auto, tak jsme ho chtěli využít... a proto jsme se vydali k Pyhä-Luoston kansallispuisto. Nebudu vás zatěžovat bádáním co to je a prozradím, že to je národní park Pyhä-Luosto. Těch je mimochodem ve Finsku zhruba čtyřicet, takže opravdu je z čeho vybírat...

Výše zmíněný park byl asi hodinu a půl od Rovaniemi. Už dopředu jsme si našli místo, kde se bude dát zaparkovat a to jsme také zadali do navigace. Ta by možná nakonec ani nebyla potřeba, protože ono to nakonec bylo takové "rovnou za nosem".

Opět pro mě byla zážitkem i samotná cesta. Pohled na okolní krajinu, to bylo zase něco pro mě. Všude samé lesy a jezera a občas i nějaká ta civilizace. Nejradši bych zastavila u každé vody, kolem které jsme projeli, ale bylo toho tolik, že jsem to pak přestala počítat.

Po příjemné cestě jsme dorazili do "Visitor Centre Naava", kde jsme zaparkovali auto a také jsme se tu občerstvili. Byla zde restaurace, kde bylo možné vybrat si něco z jídelního lístku, ale část byla také bufetová, tedy že si člověk nabíral sám. Tento typ stravovacího zařízení je tu docela častý, jen já mám teda raději klasické vybírání z jídelního lístku. Nakonec jsem si vybrala kuřecí maso s bramborem a grilovanou zeleninou a k tomu jsem si z bufetu dala ještě ledový salát. Ani jsem to nevyfotila, ale bylo to moc dobré a ani kousíček jsem nenechala. Nepamatuju si, kolik jsme za oběd platili, ale ceny jsou tu prostě vyšší, když sem člověk jede, musí s tím zkrátka počítat.

Toto místo se nacházelo v Pyhätunturi, což je nevelká obec. Zároveň je to také název zdejšího pohoří, které se táhne parkem. Ten dříve nesl také tento název a patří mezi nejstarší národní parky ve Finsku (vyhlášen byl v roce 1938). Až o mnoho let později (v roce 2005) k němu byla připojeni i oblast Luosto a vznikl tak národní park Pyhä-Luosto.

Po vydatném obědě jsme vyrazili... ovšem úplně jinak, než bylo původně v plánu. Ve zdejším resortu se pochopitelně nacházela lanovka, tak jsme dostali nápad, že se vyvezeme až nahoru na vrchol jménem Kultakero (nadmořská výška 480 metrů). Finsko je převážně rovinatá země, a tak když jsme se blížili k tomuto místu a najednou před námi v dálce vykoukly kopce, udělalo to na mě opravdu dojem.

Jen si to představte, roztomilé placaté Finsko a najednou na vás vyskočí takový kopec. Měla jsem pocit, že je mnohem vyšší, než jaká byla jeho výška. Nasedli jsme na lanovku a když jsem kousek popojeli, byla jsem úplně u vytržení. Ten výhled na okolní krajinu stál za to a já jsem si málem vykroutila hlavu, jak jsem ji neustále otáčela z jedné strany na druhou.

Bylo to něco nepopsatelného. Pohled na zdejší krajinu mě naprosto uchvátil. Když jsme se blížili k vrcholu kopce, trochu víc tu foukalo... ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. I když jsme mikiny nechali v autě. Pán u výstupu z lanovky říkal, že dnes je malinko horší počasí, na to jsme mu řekli, že to je dobré, že to nevadí. Protože komu by vadilo, že trochu fouká, když se mu naskytne takový pohled? Měli jsme odtud krásný výhled například na jezero Pyhäjärvi.

Tady nahoře jsme se zkrátka museli zastavit. Někdy je to potřeba a tady toto místo si to vyloženě žádalo. Mohli jsme navštívit sice o to více míst a více toho projít, ale zase si říkám, proč se pořád někam hnát. Na vrcholu kopce se nacházel vysílač. Kromě toho tady nahoře byla taková malinká vinárna, takže člověk si mohl užívat výhledu třeba se skleničkou v ruce.

V případě nepříznivého počasí se výhledem můžete kochat z tady té částečně prosklené boudy. Uvnitř je dokonce i ohniště.

Pohled na místo, kde jsme vystupovali z lanovky a také se tady nachází restaurace Tsokka.

Dole pod kopcem jsme sice jedli, ale když už jsme byli tady, řekli jsme si, že si dáme něco po obědě. Dali jsme si kávu a já vafle. Běžně kávu nepiju, ale když jsme byli na dovolené a ještě k tomu ve Finsku, tak jsem si dala. To byla moje druhá káva za červenec. Finové narozdíl ode mě pijí kávu ve velkém. Ne všude je nabídka, jak ji známe u nás, kde je capuccino, latté a tak podobně. Častější je tady překapávaná káva, kterou si pak dle libosti osladíte nebo dolijete mlékem.

Zastavili byste se tu na něco, když byste u toho měli takový výhled? Byla to opravdu paráda. Trochu pofukovalo, ale pořád bylo hezky a docela teplo. Myslím, že musí být zajímavé pracovat na nějakém podobném místě.

Na doporučení pána od lanovky jsme se vydali obhlédnout zdejší "Huttu-Ukko art route", což byla menší trasa s různými dřevěnými sochami. No, je vidět, že ve Finsku opravdu nemají nouzi o dřevo.

Poté, co jsme se dostatečně pokochali místním prostředím a pohledem na okolní krajinu, jsme se vydali na cestu, která nás dovedla zpět na místo, odkud jsme vyrazili.

Rozhlížela jsem se nalevo napravo a tak jsem kolikrát ani nefotila. Musela jsem se prostě dívat.

V samotném parku je pak několik různě dlouhých a různě náročných tras, myslím, že kdyby je chtěl člověk všechny projít, strávil by tady spoustu času. My jsme nakonec na původní plánovanou trasu nešli. Místo toho jsme vyjeli na kopec, což původně nebylo v plánu, ale znáte to, člověk míní, život mění... Nakonec užít si takový výhled také nebylo špatné. Také tady nahoře nebyli komáři, což bylo příjemné plus.

Po cestě dolů jsme narazili na lanové centrum s vkusně provedenými záchody. Samotné centrum bych ale nevyužila, letěla bych dolů jako hruška. Raději chodím pěkně po zemi, než abych visela někde ve vzduchu jako netopýr.

O kus dál jsme také narazili na několik srubů k ubytování. Co jsem se tak dívala, možností k ubytování je tu docela dost, záleží jen na člověku, co upřednostňuje.

A tady už jsme zpátky. Musím říct, že se mi tu líbilo. Zažít v zemi tisíců jezer i nějaký ten kopec je docela nevšední zážitek, já jsem byla úplně unešená. Také počasí se nám vyvedlo na jedničku, stejně jako po celý náš pobyt v této zemi. Bylo to tady moc hezké a byl tu neuvěřitelný klid. Myslím a doufám, že toto nebyla naše poslední návštěva této země, protože už teď mám spoustu nápadů, kam vyrazit příště.