Léto, vylomeniny našeho Ňufáka a další perly

 Tak my vám jdeme zase něco namňoukat. Moc jsme tady tomu teď nedali. Poslední článek se tu objevil jen díky tomu, že jsem ho měla připravený předem a teď jsem ho jsem předělala, takže to bylo šup rup. Zdá se, že letní provoz tady na blogu nebude tak intezivní, ale s tím tak nějak počítám...

Vlastně jsem ráda, že jsem vůbec něco zveřejnila. Letos ten rozpis směn není tak šílený, nás i brigádníků je hodně, ale zrovna jsem to teď chytla tak, že jsem měla tři denní směny po sobě a potom ještě dvě noční. Takže už to jelo a na články ani komentáře nebyla kapacita. Večer je člověk rád, že přijde domů, mezi nočníma se zase chce vyspat. Za to mi ty směny ale přijdou náročnější. Provoz bude letos zase o něco vyšší než loni a někdy mám pocit, že ti lidé jsou horší a horší.

Zrovna nedávno jsem prohlásila, už ať je po sezóně. Jak jsem se zmínila v nedávném článku se střípky z letiště, nechci aby tady z toho bylo hlavní téma blogu, ale všechny ty více či méně veselé historky by vydaly na opravdu dlouhé povídání. Každý týden bych mohla napsat něco, ať už o tom, jak se zase někdo vztekal, že musí sundat opasek a nebo třeba jak jedna italská babička kolegovi málem líbala ruce, protože na kontrole něco nechala a on jí to pak dával. Sezóna bude sice náročná, ale trochu mě uklidňuje vidina volna, které jsem si tam naplánovala tak, abych celý ten šílený provoz nejela v tahu.

Snad už to vypadá i na trochu letní počasí, i když na posledních nočních bylo zase docela chladno, takže jsem musela sáhnout po bundě. Ale jinak už je venku příjemně, takže se dá i posedět nebo vyrazit na procházku nebo na výlet. I to jsme stihli, vyrazili jsme například i na výlet na přehradu. Půjčili jsme si lodičku a už jsme frčeli. Léto prostě jede. 

No a zajímá vás, co zase vyvedl Ňufák? Tentokrát se opravdu předvedl. To, že občas něco uloupí a sežere, už mě ani tak nepřekvapí, ale tentokrát jsem myslela, že mě trefí. Už jsem byla v práci a můj partner mi volal, že Ňufák utekl. Nechápala jsem, jak jako že utekl. No, prý vylezl oknem ven. Vyskočil nahoru na otevřenou ventilačku a tím vrchem nějak vylezl ven... což nechápu, protože ta ventilačka je dost vysoká. Pod oknem je takový přístřešek a ten mourovatý lojza byl naštěstí na něm. Tam zjistil, že to tady nezná a chtěl domů, jenže nevěděl jak. Tak jsem dala instrukce, že se bude muset okno otevřít dokořán a vlézt za tím expertem na ten přístřešek, pak už cestu domů najde. O chvilku později mi přišla zpráva, že už je kocour doma. Opravdu se mi ulevilo, protože hlavou už mi běžela spousta různých scénářů. Už jsem se viděla, jak jdu za vedoucím, že musím jít domů, protože mi utekl kocour a musím ho jít chytit. Naštěstí se nic nestalo, jen Ňufák měl pak pěkně nahnáno. Mě z toho kocoura jednou opravdu odvezou... Večer jsme na toto téma měli vážnou diskuzi, Ňufák jen čučel a kvíkal.

Asi tak dva dny po tomto incidentu se mi stalo, že jsem nikde nemohla najít Ňufáka. Už jsem začala panikařit, že zase uprchl, tak jsem otevřela okno dokořán, abych se podívala, jestli není venku. Jak jsem vrzla s oknem, za mnou se něco pohnulo. Otočila jsem se a viděla, jak se Ňufák souká z pod peřiny. To měl tedy pěknou schovku... Čučel tam jak pecka a ani se neozval.

Jak jsem tady teď moc nepsala, pan ředitel a šéfredaktor Koblížek měl volnější režim, protože na nic nemusel dohlížet. Pořád tady za mnou chodil a kňoural. Podle mě byl silně nespokojený, když jsem už třetí den po sobě byla celý den pryč, takže potom vyžadoval velice intenzivní péči. Myslím, že by byl nejradši, kdybych do práce nechodila vůbec, nebo občas jen tak na chvilku nakouknout...

A tady se mi podařila zase jedna "rodinná" fotka. Nejdříve přišel Ňufák a zaujal svou oblíbenou pozici. Pak přišla paní kočka a také se uvelebila. Nakonec přišel Koblížek, podívat se, co se to tady zase válí. Přišel až k Ňufákovi a očichával mu tlapku, kterou měl vystrčenou do vzduch. Chvíli jsem s napětím očekávala, kdo komu dá lepanec, ale naštěstí se nic nestalo.

V nedávném článku o malování, jsem se zmiňovala o tom, že jsem minulý rok někomu malovala dva obrazy na přání a že si je pořád nevyzvedl. No tak hlásím, že už jsou z domu pryč, u svého nového majitele. To mě přimělo k tomu, uvažovat nad dalšími motivy. Zatím tady pořád mám na stojanu poslední namalovaný obrázek a jsem zvědavá, jak bude nakonec vypadat ten další. Nejdříve si ale musím doplnit zásoby - už totiž nemám plátna v požadovaném rozměru. Návštěva Hornbachu mě tedy nemine a snad to bude brzy, zatím jsem se k tomu nějak nedostala. Tam budu zase ve svém živlu. Snad jste měli příjemné počtení :-)