Dneska se dostaneme i k Ňufákovi. Je to takový neposedný rarach a do všeho musí strkat svůj čumák. On si prostě nedá říct. Někdy si říkám, kde se to v něm bere...
Ňufáka zajímá všechno, kdejaké smítko, kartonová krabice, igelitový sáček, provázky... Vždycky když něco dělám a zůstane mi kus ustřižené šňůrky nebo něčeho podobného, uklízím to, protože tady ten mourovatý jouda musí hned všechno ožvýkat...
Už jsme tady měli nějaké zabalené dárky, uložené v jedné velké tašce. Ňufák samozřejmě pořád strkal hlavu dovnitř, myslela jsem, že si tam chce ustlat. Důrazně jsem mu vysvětlila, že to by opravdu nešlo, ale on to měl asi na salámu. Předevčírem jsem najednou slyšela, jak naříká, bylo to takové "va va vau vau". To už vím, že je problém, tak jsem vylítla a čekala, co bude.
Tady milostpán blinkal uprostřed obýváku. No aspoň, že to bylo na zem, a ne třeba na gauč nebo křeslo. Když jsem to uklízela, zjistila jsem, že v tom je kousek zelené stuhy, přesně té, která byla navázaná na dárcích uložených v tašce. Jako věděla jsem, že volně povalující se kus nějaké šňůrky může být problém, ale že tady ten Lojza nenechavý půjde a užvýká stuhu z dárku v tašce, jsem fakt nečekala...
Hlavou mi proběhla spousta scénářů, které mohly nastat, přičemž ten lepší z nich by byla operace bez následných komplikací, která mě klidně mohla stát polovinu výplaty... Myslela jsem, že mě trefí, opravdu. Toto, jak to proběhlo, bylo vlastně to nejlepší, jak to mohlo dopadnout. Následky této nehody jsem uklidila, ožvýkaný konec stuhy zastříhla a pak schovala tašku s dárky. Milostpán si šel lehnout na gauč na vyhřívanou deku, jakoby se venku nechumelilo. Člověk musí být zkrátka pořád ve střehu. Hlavně, že to dobře dopadlo.
No je to hrozné, co ta zvířata vezmou všechno do huby. To náš pes, když byl ještě štěně, snědl pastelku. Ta pastelka měla nějakých 8 centimetrů, a on ji bůh ví jak pozřel vcelku. A vcelku z něj i vyšla. Prostě zázrak. Ten trouba měl víc štěstí, než rozumu.
OdpovědětVymazat