Deník kocoura Koblížka 2

 Je to velké, roztomilé, zrzavé. Co je to? No přece kocour Koblížek! Ano, už asi tušíte, že tentokrát to zase bude v režii našeho zrzavého umňoukaného fešáka :-)

Jsem uvelebený na nejvyšším stupínku škrabadla v rohu kuchyně. Odtud je totiž parádní výhled a to je potřeba. My kočky totiž musíme mít přehled. Najednou uslyším, že jde někdo po schodech. Zbystřím, ale pak poznám, že je to panička. V zámku zarachotí klíč, otevřou se dveře a já rychle seskočím ze škrabadla. Musím prozkoumat obsah přinesené tašky. Panečku, to je nákup! Spousta věcí a hlavně dva balíky hovězího masa. Ty mě zajímají nejvíc. Všechno důkladně očichám. Myslím, že je to v pořádku a zase se můžu vrátit na škrabadlo.

Teď spát nebudu, musím sledovat, co se děje. Panička schovává nákup a pak se pustí do krájení cibule. Cibule mi nevoní, když jsem moc blízko, štípe mě do čumáku, takže pro jistotu se nepřiblížím ani na metr. Na řadu přichází maso. To voní parádně a ti dva mourovatí, co tu také bydlí, se motají paničce pod nohama a ječí jako na lesy. Čekají, až něco upadne na zem. Samozřejmě se dočkají. Mně přistane jeden kousek přímo před nosem, i když jen sedím a koukám. To je servis, co?

Masíčko si prohlédnu a pečlivě očichám, pak se olíznu a dvakrát ho lehce zmáčknu tlapkou. A jo, myslím, že by to šlo. Když mi to panička tak hezky naservírovala, proč bych si nedal? Dám si dva kousky, to stačí. Radši mám ale malé konzervy, co jsou naskládané ve skříňce pod umyvadlem. Nejlepší jsou ty růžové a zelené, v tom se já moc dobře vyznám. A můžete mi věřit, protože zrzaví kocouři nikdy nelžou, tlapku na to.

Za chvilku už se v hrnci něco vaří a začíná to vonět. Seskočím ze škrabadla, protáhnu se a pak pobíhám po kuchyni a mňoukám, kam se hne panička, tam jdu já. Jsem zvědavý, co to bude. Mám starost, aby se to třeba nepřipálilo, tak mňoukám hlasitěji, dokud mě panička nevezme do náruče. No jo, to je jiná, panečku. Hned mám přehled o tom, co se děje na kuchyňské lince. To něco v hrnci se musí promíchat a zase se to dál vaří. Jíst to sice nebudu, ale dohlížet na to musím. Bez mé asistence by to rozhodně nešlo.

U nás se v kuchyni pořád něco děje. Vyskládává se tu nákup, ten je potřeba roztřídit a já vím, co kam patří. Potom se ještě musí zkontrolovat taška od nákupu, jestli se na něco nezapomnělo. Také se tady vaří, smaží, peče a já nevím, co všechno ještě. Všechno se sleduje právě z nejvyššího stupínku škrabadla, o který je ale někdy bitka. No, raději půjdu zpátky na své místečko, aby mi ho někdo neobsadil a já se o něj nemusel prát.