A máme tady další čtenářsky přehled, tentokrát za měsíc březen. Můžete si být jistí, že ani tentokrát u toho nechyběla moje knihovnická asistentka, kočka Míma. Tak se tedy pojďte podívat, co jsem přečetla a jestli něco v mé knihovně přibylo.
Jak jsem toho v únoru přečetla hodně, tak v březnu toho bylo zase méně. Ale vzhledem k tomu, co se v březnu dělo, tak mě to ani nepřekvapuje. Největší událostí byla návštěva Helsinek. Na tu jsem se musela připravit, vše naplánovat a týden předem jsem v hlavě neměla nic jiného, než hlavní finské město. Po návratu jsem zase musela vstřebat dojmy (a že jich bylo) a ke konci měsíce mě přepadl jakýsi moribundus. A k tomu všemu ještě probíhala reorganizace obýváku, takže na čtení jsem kolikrát prostě neměla kapacitu. Nakonec to byly jen dvě knížky.
Vykoupená, to je dvanáctý a zároveň poslední díl série Škola noci od P.C. Castové. Tímto dílem jsem se tedy rozloučila s internátem pro upíry a magií. Tuto sérii jsem četla, když jsem chodila na střední školu, tudíž už nejsem úplně cílová skupina, ale jednou za čas ráda po něčem takovém sáhnu. Byla to pro mě taková čtenářská nostalgie.
Postřehy jedné kočky napsala finská spisovatelka Katja Kettu. Po návratu z Finska jsem měla chuť přečíst si něco finského, a proto jsem sáhla zrovna po této knize. V knížce jsou dvě časové linie. Jedna se odehrává v minulosti (děj tu začíná v roce 1917), kdesi na severu, ta druhá se odehrává v současnosti, v Helsinkách. Tam žije jistá Spisovatelka, která po nepříjemné události jaksi ztratí sebe. A tak jí z kanceláře nebeského výzkumu pošlou na pomoc duchovního průvodce. Jenže z nějakého důvodu se tento vyslanec ocitne v těle černé kočky a ne v současných Helsinkách, ale v roce 1917 kdesi na severu. Tam žije prababička Spisovatelky. Čtenář postupně poznává historii jedné rodiny a také trochu historii Finska. Tento román kombinuje autofikci s magickým realismem, propojuje příběh dvou žen a vůbec je celý takový zajímavý a zvláštní. Hovorová řeč, drsná a zároveň kouzelná severská krajina, lidské osudy a jedna tajemná kočka coby vypravěč, to vše tvoří tuto zvláštní a pestrou směsici. Jsem ráda, že jsem po této knížce sáhla, pro mě to byla dobrá volba.
V březnu jsem toho tedy moc nepřečetla... ale za to byl tento měsíc úrodnější, co se týče koupených knížek. Těch jsem si koupila sedm, takže to máme sedm statečných plus jeden kousek, co jsem dostala jen tak. Dohromady tedy osm nových přírůstků. no, to je pěkné. Většinu z toho jsem koupila za poukaz, který jsem měla ještě z vánoc a zbytek jsem doplatila benefitkou, takže ve finále mě to nestálo ani korunu.
A co mi tedy v knihovně přibylo?
Temné síly: Zapomenutá švédská verze Draculy (Bram Stoker). U tohoto jsem věděla, že to musím mít, už když jsem viděla, že to vyšlo. Známou verzi klasického upířího příběhu jsem četla už několikrát, a toto je, dá se říct jeho původní a rozšířená verze. Na toto jsem dost zvědavá.
Pán a kocour 4 (Umi Sakurai) je další pokračování příběhu o pánovi a kocourovi. Pán si tohoto původně smutného a přehlíženého kocoura vybral ve zverimexu, i když ho nikdo jiný nechtěl a kocour už ztrácel naději. Není to klasická kniha, ale japonská manga.
Kočičí loučení (Hiro Arikawa) je opět něco japonského. Od autora jsem už četla Kočku na cestách, což byl milý a dojemný příběh, takže tady očekávám něco podobného. Tuto knížku určitě slupnu jako malinu.
Jak ulovit malou štiku (Juhani Karila) - s touto knihou zabrousíme do jiných končin a to do mého oblíbeného Finska. Hlavní hrdinka se vrací do rodného Laponska a má tři dny na to, aby tu ulovila malou štiku. Kniha má v sobě smísit lehkou detektivní zápletku, finskolaponskou mytologii, magický realismus a mnohé další věci.
100 + 25 brněnských kuriozit, absurdit a bizarností (Miloš Šenkýř, Tomáš Kremr) - no tak tady obsah asi nemusím rozebírat. Jsem zvědavá, co se o našem městě dočtu.
Zmizelá místa (Klára Hloušková) - toto byl náhodný výběr, který mi padla do oka, když jsem si vybrala knížku o Brně. Zaniklá místa a obce jsou tu členěna podle krajů, což je fajn, když chce člověk přeskakovat a nebo si rovnou vyhledat ten svůj.
Ulicemi Brna proti proudu času (Petr Fiala) - to je takový netradiční průvodce Brnem a jeho historií. Hodně se dotýká tramvajových tratí u nás a to mě dost oslovilo a tak knížka putovala z regálu v knihkupectví ke mně domů. Navíc je tu také bohatý fotografický doprovod a staré fotky, ty já můžu. Už se těším, až budu o této knížce psát jako o přečtené.
Svědek vraždy (Verity Bright) je detektivka a hlavní motiv je tady cílená otrava jídlem. Detektivky čtu výjimečně, ale jsem na knížku docela zvědavá. Manžel mi jí dával se slovy, že ten název, to je přesně pro mě, což mě docela pobavilo.
Na rozšířené verzi Drákuly byla šňůrka a to víte, že to Mímulku zaujalo. Hned ji chtěla ulovit a celá se u toho rozparádila. Nakonec se mi ale podařilo šňůrku z jejích nenechavých tlapek zachránit.
Žádné komentáře:
Okomentovat