Městečko Sunset

 Máme tady další článek z naší dovolené ve Vietnamu na ostrově Phu Quoc a zároveň pokračování výletu. Jak jsem psala minule, z pagody jsme se přesunuli na oběd a pak do městečka Sunset, které se nachází na samotném jihu ostrova. Z obědu jsem měla trochu obavy, ale bylo to moc dobré.

U stolů jsme seděli po osmi a oběd byl ve vietnamském stylu. Každý měl před sebou talířek, příbor a zvlášť rýži v přiklopené nádobě. Na stůl se pak v mísách naservírovaly různé věci - polévka, závitky, zelenina, tofu v omáčce, nějaká ryba, maso se zeleninou... Bez problému jsem si z toho vybrala. Po vydatném obědě už jsme se přesunuli do zmíněného městečka, které je vybudováno především jako turistická atrakce v italském stylu, ale i tak to byl zážitek.

Během návštěvy městečka jsme měli trochu zataženo, sem tam malinko sprchlo, ale pořád bylo teplo. To, že je městečko z velké části atrakce, je tu znát téměř na každém kroku.

Po výstupu z autobusu jsme se jako skupina přesunuli na místo, odkud jezdí lanovka.

Na lanovku jsem se těšila. Je dlouhá téměř osm kilometrů a je tak nejdelší lanovkou na světě. Vstup na ni je zpoplatněný a jízda trvá asi patnáct minut.

Z výšky jde pěkně vidět městečko.

Pohled na moře. Jak vidíte, sluníčko zrovna opravdu nebylo...

Kromě atrakcí a zkrášlených budov vyvedených v italském stylu tu byly také čtvrti plné obyčejným domků, choulících se k sobě ve všudypřítomnému vlhku. Sem tam jsem v té změti uliček zahlédla místní obyvatele, nebo jak mezi domy teče strouha... Nevím, zda bych na takovém místě chtěla bydlet, měla bych strach, že při větší bouřce mi domek spláchne nějaká vlna.

Pilíře lanovky byly vystavěny na jednotlivých ostrůvcích. Po výstupu z lanovky jsme ještě dostali instrukce ohledně návratu, v kolik hodin a kde se potkáme a pak už si šel každý po svém.

Tento rozchod jsme měli v místním zábavním parku, kde mimo jiné byla dřevěná horská dráha. Na tu jsem nešla a jsem ráda, protože manžel mi to pak popisoval, jak to tam jezdilo. Jen co jsem to viděla, tak se mi dělalo špatně, takže jsem si to ráda nechala ujít.

Bylo tu dost možností, kde se člověk mohl občerstvit, ale po vydatném obědě jsem to nepotřebovala

I zeleň tady byla upravená a ze všeho nejvíc mě tu zaujaly koi kapři, kterých tady bylo docela hodně. V zábavním parku jsme se ale příliš dlouho nezdrželi, protože jsme chtěli mít dost času na průzkum městečka.

Následovala tedy zpáteční cesta lanovku a na tu nám zrovna hodně zapršelo, tak jsem pozorovala, jak déšť buší do naší kabiny. Možná dám ještě samostatný článek s výhledy s lanovky, protože těch fotek je fakt hodně. Když jsme vystoupili, už nepršelo a zamířili jsme k další místní atrakcí.

A tou byl "Kiss bridge", tedy Most polibků. Je to zajímavé architektonické dílo, které navrhl italský architekt Marco Casamonti. Jeho dva oblouky se spolu téměř setkávají, mezi nimi je mezera zhruba třicet centimetrů. Most je dlouhý přes osm set metrů a otevřený byl v prosinci roku 2023, takže je to docela novinka. Mimo jiné je inspirován vietnamskou legendou o dvou milencích, kteří se spolu směli setkat jen jednou za rok.

U mostu byly nakupeny obří kameny, po kterých lezli krabi, ale bohužel jsem si je nevyfotili. Také jsme odtud pozorovali projíždějící kabiny lanovky.

Dokonce si tady postavili imitaci Kolosea. Jak nám vysvětlovala průvodkyně, pro ně je to svým způsobem exotika, kterou si takto přiblíží do své domoviny. Že my bychom čekali něco ve vietnamském stylu, ale na co si tu budou dělat skanzen, když to vidí všude kolem.

Prošli jsme si městečko a bylo tady vidět, že to tady dost žije i večerním životem. My jsme městečko procházeli odpoledne, ale nevadilo mi to, protože prodírat se večer davy turistů asi úplně nepotřebuju.

Byly to různé obchůdky, kavárny, restaurace, bistra...

Na chvíli jsme zakotvili v jednom podniku, kde jsem si dala ledové matcha latté. Mně to chutná a navíc to tady vyšlo o dost levněji, než když si něco takového dá člověk u nás. Bylo příjemné posedět a pozorovat cvrkot na ulici. 

Rozsvícená světýlka dodala místu úplně jinou atmosféru. Když jsme si vše prošli, byl tak akorát čas vydat se na místo, kde se celá naše skupina měla potkat.

Pak už následoval jen nástup do autobusu a cesta zpět na hotel. Po cestě ještě paní průvodkyně něco povídala, rekapitulovala, co vše jsme ten den viděli.

Pozorovala jsem okolí a snažila jsem se to za jízdy zdokumentovat, abych neměla vyfocené jen turistické atrakce. Jak můžete sami vidět, je mezi tím  dost rozdíl. V dalším dovolenkovém článku  bude ještě náš samostatný výlet bez průvodkyně. Doufám, že vás tady ten náš výlet zaujal a půjdu se mrknout, co nového je u vás.