Zářijové čtení s Mímou

Máme tady další čtenářský přehled za uplynulý měsíc. Můžete jen hádat, kdo mi u toho tentokrát zase asistoval. Samozřejmě Míma. Byla bych překvapená, kdyby se k tomu sám od sebe hrnul někdo jiný.

Musím říct, že září bylo na čtení o něco příznivější, než léto. Nevím, čím to je, ale měla jsem  na to více náladu. Asi to bylo tím podzimem, který se venku začal vybarvovat. Podzim je totiž za mě na čtení jako dělaný. Stejně jako v srpnu, jsem i v září přečetla nakonec tři knihy. Bylo by jich i více, protože ještě jsem měla něco rozečteného, ale pak mi do toho trochu hodily vidle zdravotní potíže našeho Koblížka. V tu chvíli jsem na čtení neměla ani pomyšlení a tak jsem zůstala na tom počtu, na jakém jsem byla.

Konečně jsem přečetla Ignis Fatuus od Petry Klabouchové. Tato knížka mi tady ležela od minulého roku a jsem ráda, že se konečně dostala na řadu. Do míst, kam dlouhou dobu na Šumavě běžně nebyl přístup, je poslána jistá vědecká skupina, údajně proto, aby prozkoumala zdejší záhadné jevy. Jenže postupně se začne ukazovat, že to bude asi trochu jinak. Byla to moje první knížka od této autorky a byla jsem vcelku spokojená a docela rychle jsem se začetla. Šumavské kopce a lesy, bažina, mlha, tajemná a možná trochu vražedná světýlka. Trochu mě překvapily ty negativní recenze a komentáře na internetu, ale za mě dobrý.

Tajné recepty restaurace Kamogawa (Hisaši Kašiwai) rozhodně nejsou kuchařkou. I když o jídle, především tom japonském, se tu mluví hodně. Dost možná během čtení dostanete hlad. Tato restaurace, kterou provozuje otec s dcerou, není jen tak ledajaká. Funguje také jako detektivní kancelář, kde vám vypátrají konkrétní jídlo a recept na něj a je jedno, jestli člověk dané jídlo jedl před rokem nebo před dvaceti lety. Takových příběhů, kdy někdo zavítá do této restaurace s tím, že potřebuje najít konkrétní recept, je tady celkem šest. Bylo trochu na škodu, že jednotlivé příběhy byly stavěny samostatně, protože pak to působilo dojmem, že je to jedno a to samé pořád dokola. Lepší by bylo, kdyby byly propojené. Pokaždé, co zákazník odcházel, bylo, že se u vchodů pohybovala kočka provozovatelů a vždycky ji jen tak odstrčili. Pořád jsem čekala, že tam ta kočka bude hrát nějakou větší roli a ono se tak nestalo. Četlo se to dobře, na odpočinek akorát, ale moje pocity z této knihy jsou trochu smíšené, asi jsem čekala něco víc.

Kdo o tom ví? (Lesley Kara) Hlavní hrdinkou je Astrid, která se snaží zbavit své závislosti na alkoholu. proto se přestěhovala ke své matce do poklidného přímořského městečka. Vše by nejspíše probíhalo v pohodě, jenže se zdá, že je nablízku někdo, kdo toho o její minulosti ví až příliš mnoho. Příběh je možná trochu předvídatelný, ale nepotřebuju být na každé desáté stránce šokována. Opět jsem našla spoustu negativního hodnocení, ale mně se tento příběh četl docela lehce.

V září se mi trochu nečekaně rozrostla moje knihovna, až mě to trochu zaskočila, když jsem to na konci měsíce počítala. Celkem mi přibylo osm nových kousků, které jsem si koupila já sama, takže to s přehledem vykompenzovalo to, že v červenci a srpnu jsem si nic nekoupila.

Zaklínačky potíží a Dům na rozhraní jsou použité knihy a sehnala jsem je jen za poštovné. Obě byly v knižních štafetách, tak jsou v nich vložené různé lístečky a poznámky těch, co je četli. Jsem trochu zvědavá, co říkali předchozí čtenáři. Zaklínačky potíží jsou příběhem o sestrách - dvojčatech, které jsou čarodějky... a zařadila bych to do kategorie "young adult" (zkrátka pro dospívající a mladé dospělé). Dům na rozhraní (William Hope Hodgson) je hororový příběh vydaný poprvé v roce 1908. Byl napsán podle deníku nalezeného ve zchátralém domě. V deníku jsou popsané dosti podivné zážitky někdejšího obyvatele domu.

Muž z Brna (Petra Klabouchová) - zakoupila jsem v Knihy Dobrovský, protože jsem měla slevový kód a byla by škoda nevyužít. Na tuto knížku se těším, protože už když jsem poprvé (což už je nějakou dobu) četla anotaci, cukaly mi koutky. Policista Josef je z Prahy převelen do Brna, konkrétně na služebnu v brněnské městské části Komárov. Vzadu na obálce je napsáno "Pomáhat a chránit... na vlastní nebezpečí" a anotace začíná slovy "Jejich revírem je štatl, jejich tempo je rozvážné, jejich protívniky jsou všichni, kdo narušují provoz policejní služebny...". Některá jména mi sice přijdou až "příliš", ale jinak si myslím, že to bude sranda.

Kočičí kavárna (Anna Sólyom) - zakoupila jsem v jednom malém knihkupectví a myslím, že je zcela zřejmé, že po tomto jsem prostě musela sáhnout. Kvůli tématu jsem měla knížku už delší dobu na seznamu. Hlavní hrdinka najde práci jako servírka v kočičí kavárně a já očekávám pohodovou četbu.

Pláňata (Petra Dvořáková) -  ze stejného knihkupectví jako předešlá kniha. Je to tísnivý a melancholický příběh jedné zdánlivě obyčejné rodiny, která navenek možná vypadá pohodově, ale vztahy uvnitř úplně idylické nejsou. Nespokojená matka, otec alkoholik a dvě sestry, z nichž jedna je ta oblíbenější. Od Dvořákové už jsem jednu knihu četla a myslím, že ani toto nebude šlápnutí vedle.

No a následující tři knížky jsem zakoupila v antikvariátu a dohromady mě vyšly zhruba na třista korun, což vůbec není špatné.
Zloděj příběhů (Andrew Pyper) - román s detektivní zápletkou, kdy se hlavní hrdina přidá do kroužku tvůrčího psaní. Začne docházet k vraždám, které se až nápadně podobají tomu, co předčítal jeden z účastníků tohoto koužku.
Červený pokoj (Kerstin Signe Danielsson, Roman Voosen) - přiznám se, že tady mě nejdříve nalákala obálka, protože to jsem začuchla něco severského. Je to krimi thriller, který se odehrává ve Švédsku... je součástí série, ale myslím, že nebude vůbec vadit, že jsem předchozí díly nečetla. Souběžně se tu vyšetřují dvě vraždy, každá na jiném místě. 
Noční můry z temnoty - tato útlá knížka je sbírkou strašidelných říkadel, duchařských historek a děsivých příběhů, rozhodně se bude hodit na nějaký pochmurný listopadový den.

Toto jsem fotila hned v šalině, když jsem si knížku vezla domů. Jsem zvědavá, zda tam bude mít roli kočka, když je na obálce...

Všechny v září pořízené knihy jsem dala na jeden komínek... a až v počítači jsem zjistila, že je mám naskládané tak, že názvy jsou nohama vzhůru. Mohla jsem je dát opačně, ale automaticky jsem to skládala takto... asi proto, že to jsou pak přední strany obálek nahoře a já takto knihy pokládám vždycky.

Tentokrát to s Mímou bylo velice jednoduché. Přišla, tak jsem ji vysadila na gauč a rovnou se uvelebila ke knihám. Ani u toho nedělala žádné kousky jako obvykle a hověla si mezi knížkami. Jen ji trochu rušil Ňufák, který v jednu chvilku pořád pochodoval kolem, tak to mrskala ocasem. Je to opravdu vzorná kočka. No, ještě pár takových přírůstků jako v září a s takovou si brzy budu moct otevřít nějakou kočičí ne kavárnu, ale knihovnu.