Takové ty pecka dny...

Někdy nejde vše úplně podle představ. Člověk si něco namyslí, ale z nějakého důvodu to tak potom není. Občas se to tak zkrátka stane, o čemž jsem se opět přesvědčila. Například jsem si myslela, že do konce měsíce dokončím rozdělaný obrázek a budu tak mít příspěvek zde do "galerie" a ono prdlajs.

Po návratu z dovolené jsem se pustila do malování. Ve volných chvílích jsem po kouskách postupovala a říkala jsem si, jak to bude vypadat, až to bude hotové. Potom jsem šla zase do práce a na poslední noční jsem začala pociťovat menší obtíže. Začala jsem kýchat a to už mi bylo jasné, že to není jen tak. Už jsem byla fakt ráda, že jedu domů a že se vyspím. Vzbudila jsem se s tím, že mě dost bolelo v krku. Jsem si téměř jistá, že to je z klimatizace.

Vážně nechápu, co to je za blbost mít například celou odletovou halu jako jeden klimatizační okruh. Očekávala bych, že se v jednotlivých částech bude dát klimatizace ovládat a nastavovat jinak, ale to je u nás evidentně problém. Takže když člověk sedí u rentgenu zavazadel, která jdou do podpalubí, a sedí v místnosti o rozměrech 3 x 5 metrů, kde jede klimatizace úplně stejně jako ve velkém prostoru na hale, jak to tam pak asi musí vypadat.

I když se to na stropě něčím zakryje, stejně je tam pořád zima. Ve finále tam musíte sedět v bundě, jinak by z vás byl rampouch. Stejně nechápu, proč v noci (a kolikrát i přes den) ta klimatizace tak jede, když na to venku není taková teplota, aby to muselo pořád valit. Pak není výjimkou, když někdo dopadne stejně jako já. Vlastně se to tady děje docela často a jednou došlo i na mě, i když jsem v tomto většinou držák a jen tak nějaký bacil na mě nesedne. Takže já versus klimatizace 0:1.

Jak jsem byla na této noční, tak mi partner psal, že se někdo z koček vyčůral mimo toaletu... a pak že Koblížek zase blinkal. V tu chvíli jsem se rozhodla, že hned, jak se vzbudím po noční, pojedu s panem kocourem na veterinu. Jenže to jsem ještě netušila, v jakém se vzbudím stavu. Když jsem se vzbudila s bolestí v krku a úplně ucpaným nosem, byla jsem ráda, že na další směnu už nemusím. Chtě nechtě jsem návštěvu veteriny musela odložit, až mi bude aspoň trochu lépe.

Čekaly mě tři dny volna mezi směnama a většinu času jsem trávila odpočinkem, jak mi nebylo úplně dobře. Jezdit ještě po městě s téměř sedmikilovým kocourem moc nepřipadalo v úvahu. Kočky byly spokojené, že jsem doma a při odpočinku mi velice ochotně dělaly společnost. Když jsem byla doma, jako zázrakem ustaly všechny problémy. Za celou tu dobu nebyla ani jedna kočičí "nehoda", tak já nevím, jestli si ten Koblížek ze mě dělá srandu nebo co. Když jsem se ho na to ptala, jen na mě kulil oči a hned se ke mně namáčkl. Návštěva veteriny nás ale nemine, protože bych se ráda ujistila, zda za tím vším náhodou není nějaký problém. Nechci se spoléhat na to, že je to jen na truc za to, že si dovolím odejít z domu.

Původně jsem v těch volných třech dnech chtěla dočíst rozečtenou knihu a také dodělat obrázek... ale nic z toho neklaplo. Kniha leží na stole nedočtená a obrázek je nedokončený na stojanu. Tak snad někdy jindy. Na tyto věci jsem moc neměla pomyšlení a byla jsem ráda, že se můžu vykurýrovat. Když jsem po třech dnech zase měla směnu, tak po návratu domů jsem si všimla, že přede dveřmi do bytu chybí rohožka. Partner ji nikam nedával, takže ji nejspíše někdo musel vzít. Byl už večer, tak jsem jen napsala majiteli bytu, že mám tady ten problém a zda by se ve volné chvíli nemohl podívat na kamery, jestli tam bude vidět, kam rohožka zmizela.

Je to záhada a fakt nevím, kdo by proboha bral rohožku. Sama jsem zvědavá na co se přijde, jestli to na zpětném záznamu bude vidět. Třeba mi pan majitel řekne, že ta rohožka tam není už delší dobu, ale to si nemyslím, že bych si toho nevšimla. Před několika lety, to jsem ještě bydlela jinde než teď, mi ze dveří zmizel vánoční věnec. Byl přidělaný na rybářském vlasci, takže jen tak přetrhnout se nemohl... to musel přijít někdo cíleně, ustřihnout to a věnec si odnést domů. Lidé jsou zkrátka různí a dělají různé věci.

A to vidím i v práci, co kolikrát ti lidí zkouší. Po delší době jsem tu zase měla fintu "když si něco omotám mikinou, nepůjde to vidět". Prostě paní si velkou petku minerálky omotala mikinou a ještě zavázala rukávy. Na monitoru se mi objevil obraz, kde jsem viděla tady tu petku. Tak jsem se na to šla podívat. Paní tvrdila, že ani neví, že to tam měla. No jasně, ta láhev se do mikiny určitě schovala sama. Chápu, že člověk může na něco v batohu zapomenout, ale toto bylo velmi průhledné. Další perličkou bylo, když nám jiná paní k velkému balení kosmetiky řekla, že si přepravní podmínky četla, ale že to prostě chtěla mít u sebe... no tak to prostě letělo do koše. Na lidi, kteří si myslí, že přijdou a kvůli nim bude všechno jinak, už ani nemám slov. Další velmi oblíbenou větou bývá něco ve smyslu "ale my jsme dva, to nám musíte povolit". Ne, nemusíme :-) Často také slyším úplně kouzelnou větičku "ale já jsem ten kufr nebalil, nevím, co mi tam kdo dal". To chápu u dětí, ale ne u dospělých lidí.

Na každém odbavení je něco. Kdybych to měla sepisovat, byl by to už nekonečně dlouhý seznam. Možná by na to nestačila ani rulička toaletního papíru, kterou mám v koupelně. To, že jsem v kuchyni načapala mola, je už jen takovou pomyslnou třešničkou na dortu. Vlastně jsem prvního mola objevila díky kočkám. Byl večer a ony najednou zbystřily a začaly tady pobíhat. Dokonce i Koblížek a to mi bylo divné, protože toho jen tak něco nezaujme. Rozsvítila jsem a hned jsem si všimla, že se tu třepotá mol. Byl nemilosrdně zlikvidován. Další den jsem v kuchyni nainstalovala takové lepítko, primárně kvůli octomilkám, které se sem samy pozvaly a docela mě obtěžují. Nakonec se na to chytil ještě jeden mol. Hned jsem prolezla všechny skříňky, ale nikde nic, vše mám totiž ve sklenicích nebo uzavíratelných dózách. Vypadá to, že sem mol přiletěl zvenku, nebo se zatoulal z některého ze sousedních bytů. Doufám, že už se nic podobného neobjeví, protože takové návštěvy u nás nejsou vítány. Také tady s Koblížkem stále dumáme nad tím, co se soutěží u příležitosti jeho desátých přinesenin, které budou v prosinci... a stále jsme nic nevymysleli. Snad nás ještě něco napadne.