Malé kočičí blogovací zpravodajství

 Mám nachystanou ještě hromadu článků z dovolené, ale pojďme také nakouknout do zákulisí a na to, jak se mají moji čtyřnozí šéfredaktoři tady toho malého kousku blogového světa. Bez jejich asistence by to samozřejmě nešlo, a také jsou rádi, že jsem se vrátila z cest...

Tak jsem nějak vstřebala své dojmy z dovolené a najela zpátky do nějakého režimu. I když nevím, jestli se po zbývající dny mého volna vůbec dalo o něčem takovém mluvit. Prostě když ráno vstáváte s tím, že nic nemusíte, je to dost úlevné... no a tak jsem si prostě dovolila trochu lenošit. A říkám vám, že bych doma byla klidně ještě měsíc, protože když jsem viděla ten rozpis směn na srpen, tak se mi udělalo trochu šoufl. Čím dál víc mi vadí, když jsem vložená na jedné konkrétní směně no a samozřejmě to tam mám napsané. Pak také směny, které nejsou klasicky v čase 6 až 18, ale třeba 7 až 19, nebo 8 až 20... sice si člověk déle pospí, ale k večeru je to už pak na prd, protože pak se to táhne. Navíc když mám na sedmou na ráno o víkendu, tak to je docela blbé na dopravu... no škoda mluvit. A to, že jeden den ráno skončím noční a pak mám akorát den a půl volna a jdu zase na den... to už je vrchol všeho.

Budu se muset něčím hodně namotivovat, abych tuto sezónu nějak zvládla do konce. Jsem sotva pár dnů po dovolené v práci a už mám pocit, že bych potřebovala další. Jo, ty návraty jsou někdy dost kruté. Rozpis směn mě otrávil a to jsem ještě jsem ani nebyla v práci, když jsem ho viděla. Jediné štěstí, že tam nemám žádnou chuťovku v podobě noční, která končí v sedm nebo v osm ráno, to by mě fakt trefilo. Na šestou ráno vždycky na noční čekám jako na smilování, navíc pro mě je to jakási hranice, do které jsem schopná jakžtakž fungovat a pak prostě vypínám. Cokoliv navíc je dost na obtíž a cesta domů také trvá.

Tady to blogování mi pomáhá v tom, že mě to docela rozptýlí. Vybírání fotek z toho kvanta, co jsem pořídila na dovolené a vzpomínání, kde všude jsme byli a o čem ještě musím napsat, mě přivádí na docela jiné myšlenky. A pak také kočky jsou spokojené, že jsem doma. I když těm by se nejvíce líbilo, kdybych ani do té práce nechodila. Když píšu něco na blog, vždycky se někdo ometá kolem. Přijde Koblížek, otírá se mi o nohy a mrčí, pak mi vyskočí na klín a pozoruje, co píšu. Nebo se najednou objeví na stole a pochoduje kolem monitoru. Pak se mi tady na stole vyvalí, nejlépe těsně ke klávesnici, takže ji pak musím různě posunovat, což pro mě vždy není úplně komfortní. Ale kocoura to vůbec netrápí, naopak, on si ještě zafuní a vystrčí břicho.

Do toho někdy přijde Ňufák a začne na stole s něčím rachotit a když je až moc blízko, Koblížek nespokojeně začne mrskat ocasem. Vadí mu to, protože on tady teď chce ležet a hotovo, takže přítomnost Ňufáka ho obtěžuje. To pak jen čekám, komu z které strany přiletí lepanec. Válet se po stole, když bloguju, je tady oblíbený sport, o který je velký zájem. No když zrovna kocouři spí a už si říkám, že mi tady konečně nikdo nešlape po klávesnici, přijde mi sem zpívat paní kočka a jede se další kolo. Tak je to u nás pořád.

Když jsem se minulý rok v prosinci po dlouhé pauze vrátila k blogování, ani jsem nečekala, že mě to tak chytne. Zkusila jsem to spíše tak ze zvědavosti, co bude a až mě překvapilo, že jsem tak plynule navázala. Poté, co jsem se teď vrátila z dovolené, jsem chytla jakýsi blogovací amok. Samozřejmě bylo potřeba napsat o zážitcích a navštívených místech, takže jsem k tomu sedla a ťukala jsem do klávesnice jako datel. Během cest jsem se blogu nevěnovala a už mi to trochu chybělo. Jak teď sednu ke klávesnici, napadají mě další a další věci.

Toto se mi snad ještě nestalo, u předchozího blogu si nic takového nepamatuju. Musím toho využít, dokud to jde tak snadno a samo. Přesto ale někdy na blog.cz zavzpomínám, je to taková nostalgie. Jedno ale zůstává stejné, moje kočky a příběhy ze života s nimi vás pořád baví. A mě baví o tom psát, je mi to blízké a tak k tomu má co říct. Kdysi dávno jsem se snažila psát názorové články k různým věcem, ale bylo to takové nucené a prostě to nebylo ono, za každou cenu se ke všemu vyjadřovat. Prostě když mě něco nebaví, nezajímá nebo s tím úplně nesympatizuju, tak proč bych tomu věnovala svou energii. Stejně tak nepotřebuju komentovat věci, co jdou totálně mimo můj záběr. Dříve mi bylo několikrát vytknuto, že o něčem nepíšu... a bylo to podáno takovým způsobem, jako že když o něčem nepíšu, tak jsem vlastně proti tomu. Vidíte v tom nějakou logiku? Já teda ne. Pro mě je logické, že když o něčem nic nevím nebo se mě to nijak nedotýká, tak o tom psát nebudu. Například když nevím nic o chovu křečků, které jsem doma ani v životě neměla, tak je jasné, že o tom mé články nebudou.

Tady vždy byly a budou tématem číslo jedna kočky. Chápu, že je třeba někdo nemusí, ale já zase nikoho nenutím, aby si sem o nich chodil číst, natož komentovat. Je to zkrátka jednoduché. Pro někoho možná nezajímavé a málo vážné a hluboké téma, ale mně to tak plně vyhovuje. No a když jsme u těch koček, letos bude jedno významné výročí. S Koblížkem oslavíme jubilejní desáté přineseniny a to je velká věc. Tak si říkám, že by to tady na blogu chtělo něco speciálního. Kromě oslavného článku mě napadlo, jestli třeba neudělat nějakou mini soutěž, kdy by výherce obdržel nějaký tématický balíček nebo například obrázek. Ale nevím, zatím nemám představu, jak přesně by to mělo probíhat. Pokud by vás něco k tomu napadlo, jakou formou by to mělo probíhat, nějaký soutěžní úkol, otázka nebo odměna, tak se klidně neváhejte podělit se svými nápady.