Květnový výlupek Ňufák

  Stejně jako Míma, tak i Ňufák slaví letos své deváté narozeniny. Je to květnový kocour a u něho vím, že se narodil 2. května a je tedy zhruba o dva týdny mladší než paní kočka. Pořád se chová jako potřeštěné jelito a myslím, že už jiný nebude.

Takové rozkošné vykulené koťátko to bylo. Tady je úplný bobínek. No jo, sice miláček, ale už od raného kotěcího věku vyváděl vylomeniny a pral se s ostatníma.

Tady má Ňufák přes půl roku a už je v mé péči.

Tady už je větší, ale pořád je vidět, že je to ještě takové mládě... a musím říct, že značně čilé a žravé.

Dnes už je Ňufák velký kocour, dorostl na váhu přes šest kilo. Přesto ale není tlustý (narozdíl od Koblížka), on je totiž i dost dlouhý, takže ta váha je rozložená.

Je to fakt mazel. Také se dost zvukově projevuje, a když přijdu domů, ze všech nejvíc řve. Hned mi musí všechno říct a postěžovat si, že ho celý den nikdo nemazlil. To už je taková naše tradice, že když se vrátím domů, tak se ze všeho nejdříve se věnuju kočkám. Běda, když pohladím někoho jiného jako první. Ňufan je někdy tak nedočkavý, že mi ze země vyskočí na rameno. To už na něm poznám, že se chystá skočit, tak ho jen chytám, abysme tu pak náhodou nemuseli řešit nějaký kočičí karambol.

Ňufák je takový svérázný živel a hodně hravý. Zaujme ho kdejaká maličkost, postačí třepetající se smítko na zemi, nebo třeba odlesk zrcátka na zdi. To je pak u nás vzrůšo.

Je to ale také pěkný provokatér. Kolikrát chodí a vybuřuje, podle mě zkouší, kdo co vydrží. Občas si yykoleduje pěkný lepanec, ale může si za to sám. Vždycky mu říkám, ať neprokovuje, ale on si nedá říct... no a pak na něj Míma skočí, povalí ho na zem a kousne ho do zadku. On samozřejmě kvičí, protože se mu to nelíbí a pak uteče a někde trucuje jako ta největší ublížená chudinka. Pak ale vidím, jak mu zase kouká z očí nějaká čertovina, tak na něj udělám ty ty ty a on po mě loupne strašně provinilým pohledem. (No nedali byste mu posledních pět korun, jak kouká?)

Vleze všude a kdyby mohl, vyleze i na lustr. Už jsem ho tak přistihla sedět na opačném konci kuchyňské linky, než kde jsem zrovna něco dělala. Ale nemohla jsem mu ani vynadat, protože vůbec netuším, kdy se tam objevil. Vůbec jsem ho totiž neslyšela na tu linku vyskočit. Myslela jsem, že mě trefí, jak jsem se ho lekla. Prostě najednou tam zničehonic byl a seděl tam jako kuželka. Takže potom tu linku pořád utírám.

Tady to mourovaté kvítko má pořádně velký apetit. Sní všechno co mu dám a kdyby mohl, tak by nám snad i vyjedl ledničku. Jediné štěstí je, že ji neumí otvírat, jinak bysme asi věčně byli hlady. No a tady vás Ňufák všechny zdraví. Prý vám mám vyřídit, že dění zde na blogu pořád pečlivě sleduje :-)