Dubnové čtení s Mímou

 Duben je za námi, takže je čas na další čtenářský přehled za uplynulý měsíc. No a jako už tradičně mi u toho asistovala mourinka Míma. Nikdo jiný se totiž neobtěžoval zvednout, takže ji chválím. Je to taková moje knihovnická kočka.

Takže, co tady tentokrát máme? V dubnu jsem přečetla celkem tři knížky. To je o dvě méně, než v březnu, ale tentokrát jsem nečetla žádný kousek z doby mého čtenářského mládí. Myslím si, že tím by to trochu naskočilo, protože to bych slupla jako malinu. Můj dubnový výběr je celkově takové spíše pohodově laděné čtení.

Jako první jsem přečetla knížku Čekání na kocoura od Michaely Klevisové. Jistě mnozí z vás znáte knihy této úspěšné autorky, ovšem toto je z poněkud jiného soudku. Tato útlá knížka obsahuje povídky a všechny mají společného jmenovatele - a tím jsou právě kočky. Přečetla jsem to docela rychle, až jsem si říkala, škoda, že těch povídek není víc a nebo že některé nejsou delší.

Pak přišla na řadu Knihovna malých zázraků, kterou napsala Sara Nisha Adams. Dostala jsem ji na Vánoce. Předtím jsem se po ní dívala už dlouho, protože příběhy, kde hrají nějakou roli knihy, jsou mi sympatické. Samotné téma je zajímavé, jen si představte, že byste našli nějaký seznam, na kterém by byly knihy k přečtení. Co byste dělali? Zmuchlali byste ten papírek a zahodili, nechali ho být nebo byste si ty knihy přečetli? Příběh o tom, že knihy můžou člověku změnit život, byl místy trochu smutný, ale zajímavý. Akorát ze začátku jsem se do toho nemohla začíst, přišlo mi to takové táhlé. Jen škoda těch příliš cizokrajných jmen, které mě v textu rušily a nezvykla jsem si na ně za celý příběh. To mi bohužel trochu kazilo čtení, kdyby tam byla taková ta klasika typu James, Tomas a Elizabeth, četlo by se mi to mnohem snadněji.

A do třetice všeho dobrého tu mám Slova a zázraky od Ann-Sophie Kaiser. To byl nákup v nějaké výhodné akci, takže mě to ani nepřišlo draho a navíc na obálce pod názvem stojí "román o osudech jednoho knihkupectví", takže bylo jasné, že to bude něco pro mě. Příběh se odehrává v poválečném Berlíně, kdy se hlavní hrdinka snaží vzkřísit knihkupectví své rodiny. V docela velkém množství komentářů se objevuje, že kniha není špatná, ale co se týče příběhů o knihách, není to nejlepší čtení. Ale já jsem spíše nekritický a nenáročný čtenář, takže za mě ideální pro pár klidných odpolední s hrnkem čaje, kdy si člověk prostě chce odpočinout.

V dubnu přibyly i nějaké kousky na seznamu koupených knih. Většinou si nějakou knížku koupím po návštěvě zubaře, protože nejbližší prodejnu s knihami mám od tohoto místa jen pár desítek metrů, tak si to zdůvodním, jako že je to za odměnu. Ovšem po mé poslední "návštěvě" jsem na to absolutně neměla náladu, protože jsem tam musela nechat naprosto nehoráznou částku a také se tam zubaři zrovna pokazil nějaký přístroj a poslouchat proud (pravděpodobně) ruských nadávek mi nebylo příjemné. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo jet okamžitě domů. Přírůstky do mé knihovny jsem pořídila o několik dnů později, kdy jsem zavítala do jednoho malého knihkupectví. Sice tady nebývají takové gigantické akce jako v obřích knihkupectvích Dobrovský či Luxor a podobně, ale zato je tu úplně jiná atmosféra, jako v nějakém kouzelném krámku. Prodává tu starý pán, který má celkem přehled. Původně jsem měla vybrané dva tituly, které jsem si chtěla odnést, ale pak jsme se u pokladny dali s pánem do řeči a on řekl, že mi musí něco ukázat, někam odběhl a pak donesl jednu knížku se slovy "to mi teď přišlo, ještě jsem to ani nevybalil". Věděla jsem, že "Předepíšeme vám kočku" mělo vycházet, ale už jsem zapomněla, kdy by to mělo být... Samozřejmě, že jsem si odnesla všechny tři knihy. Dostala jsem je zabalené do papírového sáčku a už se těším, až je budu číst... jen tedy nevím, kdy to bude.

Na závěr tu mám ještě vyvalenou Mímu. Asi dvě minuty po té, co jsem ji posadila ke knížkám, se začala vrtět a takto převalovat. Tři přečtené knihy sice nejsou kdoví co, ale víte co? Jsem s tím spokojená. Čtení přece není závod :-)