Šílené cesty šalinou

 Když jsem viděla, že v Klubu blogerů už jsou stanovená témata pro měsíc duben, hned mi bylo jasné, kterému tématu se budu věnovat. Tím, co mě více oslovilo, bylo téma "Doprava". Na první dobrou jsem věděla, o čem to bude. Doprava v naší jihomoravské metropoli je totiž kapitola sama o sobě...

O tom, kde je tady co uzavřené a rozkopané, se může člověk informovat třeba na stránkách "Kopeme za Brno". No, já si myslím, že by se to mělo jmenovat spíše "Rozkopeme Brno". Za tu dobu, co v tomto městě bydlím, jsem ještě nezažila, že by nikde nebylo nic rozkopané. Když se toho sejde více, to je pak opravdu radost projíždět městem. Řekla bych, že tento provoz je jen pro otrlé.

Já naštěstí neřídím a už jen představa, že bych měla vyjet do té motoristické džungle, mě děsí. To jako ani za prase. Když vidím, co všechno jsou někteří na silnicích předvádět, tak jsem opravdu ráda, že nemusím sedět za tím volantem a jen se vezu. Pokud nemám společnou cestu s mým partnerem, jezdím hromadnou dopravou. Na cestování do práce a z práce využívám kombinaci šaliny a autobusu.

Slovem "šalina" se v Brně označuje tramvaj. Pokud nejsou polepené reklamou, jsou vyvedené v základní červeno bílé barvě. Pro mě osobně je to jakýsi symbol Brna. Pátrala jsem po původu tohoto slova a došla jsem ke dvěma variantám a obě jsou z němčiny. Říká se, že pojem "šalina" vznikl zkomolením slovního spojení "Scheisse Linie", což můžeme přeložit doslova jako "posraná trasa". První linky pravidelné dopravy tu byly koněspřežné a jak víme, když kůň jde, tak na své trase zkrátka občas upustí nějaký ten "koblížek". Druhá varianta však tvrdí, že tento název pochází ze spojení "Elektrische Linie", tedy "elektrická linka". Ale ať je to jak chce, šalina už zůstala. Také když si člověk koupí třeba celoroční jízdenku, tak si koupil "šalinkartu".

Cestování veřejnou dopravou má ale také svá úskalí. A tím jsou samotní spolucestující. Někdy jsou cesty hromadnou dopravou tak trochu adrenalinovým sportem. Už jen když vidím některé lidi na hlavním nádraží. V takové šalině kolikrát zažijete situace, že se nestačíte divit. Někteří si z toho dělají hřiště nebo telefonní ústřednu, to ale není nic proti tomu, jak je kolikrát takový prostor "vyvoněný". Kdyby se před nástupem do dopravních prostředků procházelo nějakým detektorem smradu, někteří by rozhodně nemohli nastoupit. V tomto rozhodně vedou taková ta individua, co se povalují kolem nádraží.

Pokud je tam volno, raději si sedám na samostatné sedačky než na ty dvojité. Protože vedle někoho, kdo kolem sebe šíří opravdu nevábné aroma, sedět fakt nechcete. Tuhle jsem tak jela z noční a protože byl víkend, tak v tu dobu jely ještě poslední noční linky. Na nádraží jsem přestoupila do autobusu, který jel mým směrem. Bylo docela plno, jen vedle jednoho kluka bylo volno. Když jsem se přiblížila, hned jsem věděla proč. Bylo to jako kdyby se někdo posral a do toho se aspoň týden neumyl. Dotyčný sice pospával, ale měl jakési podivné tiky... no nesedla jsem si.

Přes noc jezdí jiné linky než přes den. Hlavně jsou všechny obsluhovány autobusem a také se všechny potkávají na jednom místě, a to na hlavním nádraží, kde přes den normálně jezdí výše zmíněné šaliny. Zajímavé je, že tyto spoje na sebe čekají a všechny z nádraží vyráží ve stejnou dobu, jsou to takzvané rozjezdy. Těchto nočních linek je jedenáct, takže celkem dvacet dva vozů (na každou stranu vždy jeden) se pak ve stejný čas rozjede do ulic.

Linka, kterou já jezdím do práce, bývá docela plná, na nádraží se většinou obsadí poslední volná místa a lidi na dalších zastávkách už mají smůlu. Většinou ráno v rozjezdu pospávám. Nemusím se bát, že bych přejela, protože tam, kde vystupuju, jízda stejně končí. Občas se ale stane, že se někdo po prohýřené noci v rozjezdu zapomene... no, pak se asi musí divit, když se vzbudí někde na opačném konci Brna, než kam chtěl dojet..

V šalinách se objevují různé reklamy, a poslední plakáty s náborovou kampaní na řidiče městské hromadné dopravy některé přecitlivělé jedince pobouřily, protože tyto citlivky měly z nějakého nepochopitelného důvodu pocit, že je to uráží. Šmarja, vždyť co je na tom, že někdo napíše "zvonit na kluky" nebo "zvonit na holky". Dneska už se fakt nesmí nic říct. Mně ale tyto plakáty baví, zvlášť některé. No uznejte, že "káru za šedesát mega" jen tak někdo neřídí.

Cestování hromadnou dopravou je prostě pestré. Tuhle jsem tak v šalině potkala pána, který cestoval s papouškem. Papoušek měl zrovna potřebu se zvukově projevit a pán z toho byl trochu nervózní. To víte, že se všichni začali otáčet, protože je zajímalo, odkud tu zvuky jdou. Docela jsem s pánem soucítila, protože když jsem takto naposledy cestovala s Ňufákem, připadala jsem si jako totální exot. Milému kocourovi se totiž cestování nelíbilo a tak měl silnou potřebu to okomentovat. V tom největším tichu začal vydávat kvílivé zvuky a takto zpíval celou cestu. Sice jsme nejeli moc dlouho, ale stejně jsem byla ráda, když jsme vystoupili... Tuto naši cestu si živě pamatuju doteď. Máte také nějaký zážitek nebo zajímavý postřeh z cestování hromadnou dopravou?