Dubnová oslavenkyně Míma

 Míma už je velká slečna. Ta naše vykutálená mourinka má teď v dubnu už devět let. Panečku, to už je doba, co jsem si ji přinesla domů jako tehdy půlroční kotě. Nevím, kdy přesně se narodila, ale vím, že to bylo někdy v půlce dubna, tak jsem to stanovila na 15. dubna.

Ten čas neskutečně letí. Byla to taková prďolka. Tady jsem ještě ani netušila, že by se jednou mohla ocitnout u mě. Fotku jsem vyhrabala někde z hlubin archivu, myslela jsem, že už ji nemám.

Moc dobře si pamatuju to zvědavé odrostlé kotě s uslzenýma očkama a rýmou. Když se s Ňufákem dostali ke mně domů, byli hodně spolu. První dny bydleli v koupelně a takto spolu leželi v pelíšku.

No a teď je z koťátka velká sebevědomá kočičí slečna. Je hravá, přítulná a chytrá, někdy až vykutálená, bych řekla. Prostě správná kočka. A také si umí srovnat kocoury, když ji otravují, dám jim pořádný lepanec. 

Ona je takový můj mazlík. Když kocouři spí, ona za mnou přijde a "zpívá", dožaduje se tak mé pozornosti. Využívá toho, že se za mnou nikdo jiný necpe, takže ji musím pořádně podrbat. To má pak úplný mazlící amok, staví se na zadní a pak se zase válí po zemi. To se dokonce nechá podrbat i na břichu, což není úplně obvyklé, protože většina koček to zrovna nemusí.

Tady už prostě vím, co si můžu dovolit. Škrabkání na břichu je dobrý, ale běda, jak se Mímulce sáhne na tlapky, to ona nemá ráda. Stejně jako když jí někdo sáhne na ocásek, to jím hned mrskne a vyskočí.

O Mímě sice mluvím jako o mourovaté kočce, jenže správně je to tak, že ona je ve skutečnosti tříbarevná. Říkáte si jakto? Ono to její mourovaté zbarvení je doplněné ještě o zrzavé flíčky, a od brady směrem ke krku má takovou bílou srst. Takto světlá je částečně i na břichu. Její maminka byla bílozrzavá dlouhosrstá kočka, takže se to asi nějak projevilo. Je zajímavé, že na bříšku má opravdu hodně hustou srst, stejně jako na ocásku... asi tak dvakrát víc, než kocouři. 

Říkám jí "Paní kočka s nadýchaným ocáskem". A ona ho opravdu takový má. Nejvíc je to vidět, když jim dám do misek a ona a Ňufák jí vedle sebe... to tam je opravdu znát ten rozdíl.

Občas tu vymýšlí nějaké lumpárny nebo jí zničehonic přeskočí a začne tu lítat jako splašená. Když zapnu vysavač, okamžitě zalítne za gauč, to je takové bezpečné místo. Vysavač je nepřítel číslo jedna a já ji pak ven musím lákat na pamlsky. V nočním stolku je prý také dobrá schovka.

Přes den většinou obývá budku ve škrabadle. Je to takový její apartmán a většinou obývá to horní patro. Teď tam nikdo jiný než ona nechodí. Také není vybíravá v jídle, sní všechno, co jim dám. Však jim také nakupuju samé dobroty, vždycky na celý měsíc a kolikrát tu krabici sotva unesu. Doufám, že tady Mímulka bude aspoň ještě dalších devět let a obejdeme se bez větších zdravotních komplikací :-)