Zářijové čtení s Mímou

 Září je za námi a je čas zrekapitulovat i uplynulý měsíc co se týče knih. A naše krasavice Míma? Ta u toho samozřejmě nechyběla a také přiložila tlapku k dílu, takže vše proběhlo jako obvykle.

Sice jsem toho nepřečetla tolik, kolik bych si představovala, ale celkově mi to čtení šlo lépe. Na podzim se prostě dobře čte, a to je u mě fakt. Sice jsem měla hlavu plnou obrázků a pořád fantazírovala, co bych tak mohla nakreslit nebo namalovat, ale přesto jsem si našla chvíli na čtení. V září jsem tedy přečetla celkem tři knihy, což už je pěkné.

Dopisy na svačinovém papíru od Carstena Henna nebyly mou první knihou od tohoto autora. Už jsem od něj četla Knihonoše a Pekaře příběhů. Vždy se jedná o poeticky laděné čtení a občas si u toho říkám, že toto by člověk přece neudělal, například dát se na ulici jen tak s někým do řeči, ale pak si vždycky musím říct, co je to vlastně za knížku a že je to jen poetický příběh, ne realita. Dva hlavní hrdiny, Kati a Severina svede dohromady náhoda. Oba mají za sebou nějakou minulost a je jen na nich, jak s tím oba naloží a nakolik je to bude dále ovlivňovat. Kati píše lidem dopisy na svačinový papír a pak jim je chodí doručovat, Severin se zase už nějakou dobu potlouká po ulici a umí báječně naladit klavír. Předchozí dvě knížky jsem docela slupla, tady mi to čtení ale trochu drhlo a ani nevím proč... možná mi prostě nesedělo, co postavy v příběhu dělají. Jinak to ale bylo odpočinkové čtení.

Tajemství sídla Craven Manor od Darcy Coates je ze série o strašidelných domech a není to moje první kniha od autorky. Tady ty příběhy o strašidelných domech mají mnohdy dost společných rysů, jak jsou těžce uvěřitelné náhody a to, že to velmi brzy začne zavánět průšvihem. Ale na druhou stranu, aspoň vím, co můžu čekat, takže je to svým způsobem oddechovka, jen trochu strašidelnější. O takových domech čtu docela ráda. Hlavní hrdina nežije kdovíjaký život, má problém sehnat práci, žije v nuzném podnájmu... a jednoho dne mu na prahu bytu přistane obálka s nabídkou práce, a to dělat zahradníka v jistém sídle. Neodradí ho ani popis podivné cesty na místo... on totiž ani ve své situaci nemá na výběr. Nikdy tu nikoho nevídá, instrukce dostane vždy v obálce a pravidelně mu sem doručovací služba vozí zásoby a věci na práci... a také je mu nakázáno, nezdržovat se v noci venku. Knížka možná není kdoví co, ale já jsem ji narozdíl od první přečtené knížky slupla jako nic.

Předepíšeme vám kočku 2 od Šó Išida je takové milé a oddechové čtení. Opět se setkáváme s klinikou Kokoro, pro léčbu duše a s příběhy lidí, kteří mají své trápení. To, že se dostali zrovna sem, není náhoda a to, že jim někdo prostě předepíše kočku, pro ně může být velmi překvapení. No, já bych koukala jako puk. O této knížce psala i Siraelxy a doporučuju nakouknout, knížka je tam hezky a více popsána. Souhlasím s tím, že "některé knihy prostě minou člověka v nesprávný čas". Takže pak se stane, že člověku zvolená knížka nesedne jen pro to, že v danou chvíli je jinak naladěn. Mně tato knížka sedla, navíc na tento poklidný typ literatury jsem zvyklá, asi mám na něj správné buňky. Navíc když jste takový kočkomil jako já, je to jasné.

Nulu nemám tentokrát ani v kategorii toho, co mi v knihovně přibylo. Jednu knížku jsem uzmula v knihobudce a dvě jsem si koupila.

Z knihobudky jsem si přinesla Třpytný dvůr od Richelle Mead. Od této autorky jsem v minulosti četla sérii Vampýrská akademie a dost jsem to tehdy hltala. Teď už nejsem úplně cílová skupina, ale tady se jednalo o objemnější knihu, tak jsem prostě neodolala a z knihobudky si ji odnesla.

No a z knihupectví jsem si nakonec po dlouhém váhání, kdy jsem se tam motala jako ho*no pod splavem, vybrala dva kousky. Krátce po té, co jsem vstoupila do prodejny, mě upoutal titul s názvem Tam, kde býval Mušov od Anny Strnadové. Hned mi blesklo hlavou, že název toho místa přece znám - je to vesnice, která bývala na místě vodní nádrže Nové mlýny na Pálavě. Je to tedy o osudech tohoto místa, jehož podobu si dnes můžeme prohlédnout už jen na nějakých dobových fotografiích. Než jsem vstoupila do knihkupectví, tak jsem o této knížce netušila, ale myslím, že to byla dobrá volba.

Kocour z vánočního domu od Lili Hayward to bude romantika jako poleno, obvykle takové věci úplně nevyhledávám, ale... prostě kocour. To vysvětluje vše. Hlavní hrdinka si pronajme starou chalupu, ke které patří také zvláštní kocour. Ocitne se tak uprostřed jakéhosi magického příběhu, aniž by to zprvu tušila. Má to být romantická oddechovka se špetkou magie, tak jsem na to zvědavá. Možná si knížku nechám ke čtení právě na Vánoce. Do té doby můžu přečíst něco z hromady knih, co tady na to čekají.

S Mímou to tentokrát bylo raz dva. Pomazlila jsem ji a položila na deku ke knihám. Tam se uvelebila a už se odtud nehnula. Tentokrát se ani nevrtěla a ani si u toho nečistila kožich. Spíše pozorovala Ňufáka a Ivana, kteří se pořád motali okolo. O podrbání ale měla zájem, a když jsem vše vyfotila, samozřejmě jsem jí vyhověla.

Ještě jsem cvakla Mímu a všechny zmíněné knihy dohromady.

Zkusila jsem ještě variantu s rozsvícenou dýněčkou pro zpestření. Jsou měsíce, kdy by se mi všechny přečtené a nově pořízené knížky na jednu fotku takto ani nevešly. Tak uvidíme, jak to bude vypadat v příštím přehledu... ale určitě bych si na výsledek nevsadila.