Kde je ten neposeda?

 Dneska si tady uděláme pohodu... takže si dáme kočičí článek. V hlavní roli bude tak trochu "šedej mrňavej". Ten je totiž úplně všude, ale když ho zrovna hledám, tak ho pro změnu zase nemůžu najít.

Když jsem pořizovala fotky do "zahradního" článku, tady ten mrňous se motal kolem, tak jsem ho také cvakla. No, fotka jako na občanku. Jen jsem ho zastihla nějakého pomuchlaného a neupraveného.

Uáááá!

Položila jsem si ručník na umyvadlo, abych to pro něj neměla z vany daleko... ovšem někdo to tady pochopil úplně jinak. Jako kdybychom doma neměli množství pelíšků, dek, polštářů a krabic...

"Mamko dej to pryč a nefoť mě pořád."
Moje snaha toto zdokumentovat nevyvolala zrovna velké nadšení.

Už jsem myslela, že tady toho experta šňůrky od žaluzií přestaly zajímat, ale spletla jsem se. To si tak sedím u počítače, slyším nějaké divné zvuky, tak se otočím... a tam toto.
"Mamko, dívej, co jsem si donesl."
Myslela jsem, že mě trefí. Milostpán kus šňůrky ukousal a ještě si ho přinesl jako nějakou trofej. Šňůrka letěla do koše, protože jsem nechtěla riskovat, že to sežere. Mohlo by to mít dost nepříjemné následky. Docela se začínám obávat toho, jak tu letos budeme existovat s vánočním stromečkem. To bude trochu oříšek...

Ivan je prostě číslo. Lítá jako pominutý a pak sebou zničehonic někde plácne, tam zůstane ležet a usne. Někdy zkrátka musí nabrat energii na ty svoje lumpárny. Na kontě nám přibyla rozbitá keramická aromalampa... a málem to byl i jeden můj hrnek. Když jsem ho se zbytkem čaje odnášela z nočního stolku, mrňous tady zase lítal jako tryskáč a trefil se do mé ruky... v které jsem zrovna držela ten hrnek. Ten naštěstí dopadl na malé škrabadlo, ale zbytek čaj se byl na zdi, na skříni, na zemi a na škrabadle. Nezbývalo, než to uklidit a ruka, do které mě trefil, mě bolela ještě po zbytek dne. Aspoň, že ten Koblížek žádné takové ptákoviny nedělá, i když ten má také svoje různé vrtochy.

Ňufák také někdy lumpačí, ale naštěstí ne tolik, jak Ivan. Někdy tady rachotí spolu, ale občas si tady ten velký kocour potřebuje odpočinout od toho malého. A jak vidíte, udělá si pěkně pohodlí.

Občas si říkám, že jediná normální je tady ta naše mourovatá paní. To je moje velká parťačka na čtení a sezení u počítače... to nám spolu jde. Občas si dají šlofíka všichni a to je pak jako pohlazení na duši. Spící spokojená kočka, to je takový symbol naší domácí pohody. To, že někdy dělají rambajz nebo občas něco přijde k úhoně, s tím se zkrátka počítá. Zase je lepší, aby tady někdo s něčím rachotil, než aby tu nebyla žádná kočka.