Stihli jsme jeden docela pěkný podzimní výlet. Vyrazili jsme na cesty, konkrétně na Slovensko, ale jen kousek od hranic. Toto bylo v plánu delší dobu, ale přišlo na to až teď.
Vyráželi jsme ráno. Sama od sebe bych ve volnu v takovou hodinu nevstala... ale aspoň jsem se mohla kochat tím, jak vycházející slunce barvilo oblohu.
Na cestu jsem měla udělaný čaj v termosce. Když totiž nemám ráno čaj, tak je ten den takový neúplný.
Myslela jsem, že budu spát, ale potřeba pozorovat okolí převážila. To tak je, když se ocitneme někde, kam úplně běžně nejezdíme.
Na této fotce to nejde dobře vidět, ale na tom kopci je hrad Hukvaldy, který dobře znám. Chvíli předtím jsme zase na jiném kopci zahlédli siluetu hradu Helfštýn. Mimochodem, oba stojí za návštěvu. Pak jsme sjeli z dálnice, abychom si někde koupili svačinu, nebo spíše snídani. Najedli jsme se a pak zase pokračovali. A víte co? Normálně jsme potom projížděli přes Kožuškov! Ale kocouři Cvalíček, Jonášek a ani madam Bětka nikde nebyli vidět... ani se nedivím, ráno asi ještě vyspávali.
U této fotky si nejsem jistá, jestli je pořízená za hranicemi, nebo ještě u nás. Ale na tom tolik nesejde, protože podzimní přírodou jsem se za jízdy kochala na obou stranách hranic. Na Slovensku jsme projeli obec Klokočov, okraj Turzovky a zastavili jsme v obci Korňa... kde jsme chvilku čekali, až bude možné vyjet na Živčákovou. Tady funguje kyvadlová doprava a střídají se tak intervaly, kdy se dá jet vždy jen jedním směrem. Při čekání jsme si otevřeli okýnko... a ten čerstvý vzduch mě málem porazil. Možná je dobře, že jsme část křížové cesty Korňa - Živčáková nahoru vyjeli autem, protože při tom všem rozhlížení kolem bych dost možná zakopla a upadla.
Auto jsme nechali u kostela Panny Marie, Matky církve... a z nějakého nepochopitelného důvodu jsem si tuto stavbu nevyfotila. Tedy mám jen interiér, z venku ne. Nejspíše mě natolik zaujaly výhledy do okolí, že jsem na to zapomněla.
Naše další kroky vedli ke kapli Panny Marie. Pokochali jsme se výhledy, nahlédli do interiéru a také se prošli lesem. Byli jsme tu ve všední den, takže tu nebylo narváno... a také tady byl neskutečný klid a ticho.
Nachází se tady také několik pramenů, a jedním z nich je i "oční pramen". Zdejším pramenům se připisuje léčivá moc, ale jak to je, to už si každý musí posoudit sám. Tento pramen má ulevovat při očních potížích. Narozdíl od ostatních pramenů je více vzdálen od cesty a přístup k němu je malinko složitější, protože je v lesním terénu. My jsme se ale nenechali odradit, řekla jsem si, když už jsme tady, proč ne. Trošku vody jsme si s sebou nabrali do láhve.
Klid, ticho, podzimní příroda a čerstvý vzduch vytvářeli docela příjemnou kombinaci.
Při naší procházce lesem jsme viděli také dost hub... pár jedlých, ale nejvíce tam bylo muchomůrek...
... a tady těchto hnědých hub. Ty jsme viděli na každém kroku, ale co jsou zač, to nevím. Myslím si, že jedlé ale nebudou. Možná je načase naučit se poznávat více druhů hub.
Když jsme se zastavovali u dalšího pramenu, tak jeden pán tam říkal, že letos je tady dost sucho a prameny moc netečou. A opravdu, každý pramen tekl jen takovým čůrkem. Je zvykem, že lidé si tady berou vodu s sebou do lahví. Ovšem jedna paní byla tak hamižná, že měla s sebou několik kanystrů. Při tom, jak voda málo tekla, to byla záležitost aspoň na půl hodiny. Za ní bylo spousta lidí, co měli třeba jen jednu malou láhev... a ti holt měli smůlu nebo museli dlouho čekat, než si madam napustí všechny svoje kanystry. Lidská nenažranost opravdu nemá hranic. Přitom by se paní nic nestalo, kdyby si napustila jen jeden kanystr a nebo aspoň průběžně pustila někoho před sebe. Místo je to pěkné, ale toto mi trochu zkazilo dojem.
No a tady jsou interiéry kostela, kterým byl otevřen v roce 2015 a o kterém jsem se výše zmiňovala, že z venku ho nemám. Co se dá dělat, aspoň tedy něco. Je to velká moderní stavba, prostor uvnitř působí vzdušným dojmem.
Nechybí tu ani varhany.
Součástí budovy je i vyhlídková věž, přístupná v čase 12 až 18 hodin. Nenechali jsme si to ujít... jen jsem měla pocit, že ty schody neberou konce.
Odměnou nám byl výhled na okolí. Ten kopec vpředu byl měl být Lysá hora, pokud jsem to dobře našla pod cedule, která popisovala, co je odtud možné vidět.
Na vyhlídkové věži v tu dobu nikdo jiný kromě nás nebyl, tak jsem si tu mohla chodit a fotit jak chtěla.
Ještě jeden pohled na okolní kopce a jde se zase dolů.
Poslední fotka z místa a pak už nás jen čekala cesta domů. Podzimní výlety jsou fajn... a klidně bych podzim měla ještě tak tři měsíce.
Žádné komentáře:
Okomentovat