Obvyklé kočičí dění

 Minulý kočičí článek byl o naší vykutálené kocouří dvojce ve složení Ňufák a malý Ivan. Občas jim říkám "malej a velkej". Opravdu si sedli, ale dnes to zase bude o všech, ať je to fér a ať si nikdo nezávidí.

Kočičí společnost a čaj v oblíbeném hrnku, to se to pak tady na blog ťuká jedná báseň. Bez řádného kočičího dozoru by to nešlo. Velmi často mi někdo u počítače asistuje, střídají se tady všichni. Za vzornou asistenci jsem Ňufáka podrbala a jak byl spokojený.

V bytě moc rostlinek nepěstuju, mám tu akorát pár kaktusů a rýmovník. Jednou za čas ale neodolám a stejně si něco koupím. Tentokrát to byla máta. Říkám si, to bude dobrý, to určitě kočkám vonět nebude. Ale skutečnost byla jiná. Už druhý den jsem na mátě našla okousané lístky. Kdy to byl, vám asi říkat nemusím... myslím, že tato fotka hovoří za vše. Jak se říká - dobré prase všechno spase.

Naše kočičí dáma se pěkně vyvaluje na okně. Koupila jsem kočkám takovou škrabací podložku, ale zdá, že to úplně nepochopily. No, co se dá dělat. Ale poležení je prý na tom dobré.

I tento škrabací kartonový pelíšek je prý fajn. A než jsem ho stihla dát na určené místo, Míma v něm pěkně zapózovala. Je to opravdu kreasavice.

A co takový odpočinek s paničkou, to je teprve labůžo. To Míma vrní, je úplně jako sekačka a jede na plný výkon. Ještě když panička škrabká, tak to je něco. Madam pěkně vystrčí břicho a šlapká tlapkama do vzduchu.

A náš nejmenší člen domácnosti - Ivánek. Umyvadlo, to je jeho. Když pouštím vodu, hned přilítne a pije rovnou z kohoutku. Pak se v umyvadle uvelebí a je mu úplně jedno, že má mokrý kožich... Ještě by bylo super, kdyby si to zaťapkané umyvadlo po sobě utřel, ale na to ho neužije.

"Mamko, já jsem teď moc hodný."
Tady hodný je, ale pět minut předtím lítal po bytě jako tryskáč, několikrát to vzal i přes můj stůl a vše co tam bylo, úplně rozházel. Pak si do toho lehne a dělá neviňátko.

Chvíli je klid, ale pak ho zase posedne nějaký rarach. Nic před ním neobstojí. Dostala jsem malou sadu na kreslení sestávají ze tří tužkových pastelů, tužky a takové chytré věcičky, kterou se dá pastel rozmazat. Chvíli jsem to tady nechala vytažené z krabičky, jen na takové té podložce... a co myslíte, že se stalo? Mladý pán to všechno musel roztahat. Pak když jsem tyto pastely zkoušela, tak mu to nedalo a pořád do toho musel šťourat. Za každou cenu se pastel v mé ruce snažil ulovit.

Samozřejmě tu nesmí chybět ani Koblížek, šéf naší kočičí smečky. Na takové ptákoviny ho neužije. Radši se nechá podrbat od paničky, kňourá mi za zadkem a nebo si dává šlofíka na nějakém pohodlném místě.

Krabice je také super, to my už víme. Co na tom, že je Koblížkovi trochu malá a jedna strana se odlepí. To vůbec ničemu nevadí, i tak se v tom dá ležet.

Kde je panička, tak musí být i nějaká kočka. To je úplně jasné. Občas si vleze někdo za mnou pod peřinu... a to i když je teplo. Za chvilku je mi z toho vedro, ale přece kočku nevyženu, když přijde. Tak jsem Koblížka pomazlila, on mi tady za vrněl a za chvíli se přesunul jinak. To je dobře, protože on nese s velkou nelibostí, když ho odněkud někdo vystrkuje. Kočkám se to prý stejně nemá dělat, je odněkud vyhánět. Zvlášť, když přijdou za svým člověkem. Takto si Koblížek odešel, až to uznal za vhodné a spokojenost byla na obou stranách.