Letiště Helsinky - Vantaa

 A tak se po všech těch navštívených místech v Helsinkách konečně dostávám k tamnímu letišti, tedy jakési pomyslné vstupní bráně do Finska. Letiště se nachází 20 kilometrů od centra města a bylo otevřeno v roce 1952, kdy se v zemi konaly letní olympijské hry.

Když naše letadlo začalo klesat, tak už jsem netrpělivě vyhlížela, kdy zahlédnu toto pro mě známé místo. Ještě než nás vůbec vypustili z letadla, tak jsem tu cvakla snímek.

Po té, co jsme vyšli z příletu, nás uvítal tento příjemný dekorační prvek.

My jsme ale mířili dál. Původně jsme uvažovali o tom, že si vezmeme Bolt, ale nakonec jsme se rozhodli pro vlak. Ještě jsem manželovi říkala "Pojď, to musíš vidět". A co jsem tím myslela? Zdejší eskalátory, kterými se člověk dostane na vlak. Tak jsme jimi sjížděli kamsi do podzemí a na obrazovce na zdi se mezitím odehrával nějaký baletní výjev. Obojí dohromady bylo vskutku působivé.

Nejdříve jedny eskalátory a pak druhé. Člověk má pocit, že sjel hluboko do podzemí. Trochu jako když se jde do skřetí banky v Harrym Potterovi, jen toto je takové o hodně modernější pojetí.

Samozřejmě si nesmím zapomenou vyfotit nápis.

A pak už se dostáváme do prostoru, odkud odjíždí vlaky přímo do města. Jsou dva, každý jede trochu jinou trasou, ale oba vás dovezou, kam potřebujete. Koupili jsme si lístek a nasedli do vlaku, který tam zrovna přistavil. Nenechte se zmást, vlak rozhodně nejede celou dobu tunelem, už po chvilce se můžete rozhlížet kolem. Vlakem jsme cestovali i na zpáteční cestě na letiště a trochu mě mrzí, že z toho nemám fotky. Po cestě tam jsem se pořád rozhlížela a po cestě zpátky bylo zrovna mlhavo a zataženo a tak se mi z okna ani nic fotit nechtělo.

Letiště v Helsinkách je prostorné, vzdušné, čisté a vkusné.

Je tady docela rušno, ale na takovém letišti s tím člověk zkrátka počítá.

Na letiště jsme dorazili o něco dříve, než bylo původně v plánu, ale nakonec se to ukázalo jako dobré rozhodnutí. Před bezpečnostní kontrolou se totiž táhl nekonečný had. Mezi tenzory jsme se sice neustále sunuli vpřed, ale docela trvalo, než jsme se vůbec dostali k samotné kontrole. Když jsme tuto proceduru měli za námi, docela jsem si oddechla a mohli jsme se jít věnovat letištnímu životu.

Tady jsem zahlédla finské vlajky, jak se třepotají ve větru, tak jsem to musela zachytit, i když jsem měla odraz ve skle. Ale i to k dokumentaci patří.

Dalším bodem v programu bylo se někde posadit a občerstvit se. Původně jsem se chtěla usadit v nějakém pohodlném křesílku, ale nakonec jsme vzali zavděk vyššími židlemi a přímým výhledem na letadla. Ty sice můžu vidět v práci, ale ne Finnair.

Pro občerstvení šel manžel a kromě čaje mi přinesl zdejší typický borůvkový koláč. Prostě co je finské a s borůvkama, tak je dobré. Moje jednoduchá logika...

Jeden Finnair za druhým. Kéž by jednou přistál i u nás.

Po občerstvení jsme se ještě rozhlédli a něco málo nakoupili.

Teplé jídlo, studené, sladké, káva... stačí si jen vybrat, možností na občerstvení je tady dostatek. Stejně tak co se týče nákupů. Něco na sebe, ke čtení, kosmetika a drogérie, výrobky finských značek a samozřejmě Mumínci a klasické suvenýry.

Objevili jsme také tento malý model současné podoby letiště, který se dokonce dal rozsvítil. Také tady byly informace o historii letiště.

Při čekání na nástup do našeho letadla jsem cvakla ještě jeden Finnair, s typickým designem značky Marimekko.

Do letadla jsme šli takovým tím nástupním mostem a tady jsem ještě cvakla naše letadlo. Zároveň to také byl poslední snímek z letiště. Mohla bych o něm básnit do nekonečna, ale myslím, že to není potřeba. Tak třeba někdy příště vyfotím to letiště i z venku, to mi tady chybí.