Překulil se nám další měsíc a tak je čas na pravidelný čtenářský přehled. Je tu únorové čtení a samozřejmě s kočičí asistentkou Mímou, která u toho nesmí chybět.
Únor je sice nejkratší měsíc v roce, ale nakonec se pro čtení ukázal jako příznivý čas. Pořádně se mi do ničeho nechtělo, ale nějaká knížka byla vždycky na blízku, takže jsem si volný čas zpříjemňovala převážně čtením. Za tento měsíc, který byl pro mě stejně jako leden takový jakýsi unavený, jsem nakonec přečetla šest knih. Jsem za to ráda, protože naopak v sezóně mi to čtení zase tolik asi nepůjde. Únor je tedy kandidát na čtenářsky nejbohatší měsíc.
Strom čarodějnic od Eleanor Collins jsem si minulý rok vybrala jako dárek k narozeninám a k jeho čtení se dostala až teď, což je trochu ostuda. Ale lepší později než vůbec. Je to příběh kde jsou dvě dějové linky. Jedna se odehrává na konci 18. století, kdy mladá dívka Grace pracuje na statku a společně se svým otcem bydlí v chalupě nazývané Trná chýše. Od své babičky se učí různé věci, jak zacházet s bylinkami a tak podobně, a touží po lásce. Druhá dějová linka se odehrává v současnosti. Tuto chatu, dnes nazývanou Trnka, si na několik měsíců pronajme malířka Selena. Chce se tady zotavit z ošklivého vztahu a také načerpat inspiraci pro své obrazy a malovat. Jenže se ukáže, že tu není sama. Pořád tu přebývá duch nešťastné Grace a je na Seleně, aby jí pomohla nalézt klid. Byť tady byla i romantická linka, kterou primárně v knížkách nevyhledávám. Příběh mě bavil. Bylo mi líto, jak chudák Grace dopadla a zároveň mě bavilo číst o tom, jak Selena malovala. Až jsem si říkala, že bych po delší době také mohla zkusit něco dát na plátno. Za mě to byla příjemná (a z malířského hlediska inspirativní) oddechovka.
Skrytá a Odhalená jsou desátým a jedenáctým dílem série Škola noci od P.C. Castové. Tato série s upířím internátem je sice pro jinou věkovou kategorii a je to taková moje čtenářská nostalgie, ale potřebovala jsem číst něco jednoduchého, nad čím příliš nemusím přemýšlet. Původně jsem si říkala, že bych lupla nějakou klasiku, ale na to jsem neměla náladu. I tak to někdy je. Z této série mi zbývá ještě jeden díl a pak to budu mít komplet.
Fotografové vzpomínek (Sanaka Hiiragi) je japonská záležitost a patří také mezi méně náročnější četbu. Představte si, že když člověk zemře, dostane možnost si ještě prohlédnout vzpomínky ze svého života jako fotografie. Dostane se do jakéhosi ateliéru, který svým způsobem slouží jako taková přestupní stanice na druhý břeh. Lidí, kteří se tu objeví, se tu setkají s panem Hirasakou, který ateliér spravuje a pro tuto chvíli se stává jejich průvodcem. I on však má svůj osud a jednu jedinou fotografii a bohužel si nic ze svého života nepamatuje. Je to klidné a příjemné čtení, tak na dvě odpoledne.
Kavárna s vůní perníčků od Laurie Gilmorové, tak to je klasická romantická oddechovka. Je to přesně ten typ knihy, který je vhodný k odpolední kávě a zákusku, a kde už dopředu víte, co se bude dít a že ti dva se dají dohromady. Tak to bylo i u této knížky. Jeanie, která po své tetičce dostane na starost Kavárnu s vůni perníčků a Logan, farmář, který tam pravidelně dodává věci ze své farmy, se na sebe dívají už od začátku knihy. Věděla jsem, že to tak bude, ale stejně si myslím, že by knížka byla zajímavější, kdyby se to začalo dít třeba až na padesáté straně. Vím, že ke knihám tohoto typu to prostě patří, ale stejně mě tam ta dávka erotiky nějakým způsobem rušila. Tento příběh by mě více bavil i bez toho, a kdyby se tu více řešilo, kdo kavárně škodí. Spíše mě bavily věci kolem provozu kavárny a popis prostředí, než tady toto. Člověk tu nemůže čekat žádné závratné drama a překvapivou zápletku. Toto je prostě velmi jednoduché čtení vhodné k odpočinku. Není to něco, co bych četla běžně, ale někdy sáhnu i po něčem takovém. Tady mě zkrátka lákal ten název a obálka. Dívala jsem se, a jsou i další příběhy z této série, ten další se jmenuje Knihkupectví s vůní koláčků... myslím, že v každém takovém příběhu to bude podobné, ale kdo ví, třeba zase někdy budu mít chuť na čtenářský odpočinek nebo budu jednoduše potřebovat vypnout.
Hrady bez ohrady (Petr David, Vladimír Soukup) je knížka o zříceninách, které autoři sami navštívili. Není to jen obyčejný průvodce obsahující strohé informace, ale také osobní zážitky a vzpomínky, informace a pověsti. Těchto míst je v knížce přes dvě stě a může to být pěkná inspirace pro výlet. Text doplňují fotky z uvedených míst. Celkově je tato knížka přesně pro mě, ráda v takových listuju, a docela mě láká se někam vydat. Potěšilo mě, že jsem tu našla i místa, která už znám.
Na nové přírůstky byl únor chudý. Mám akorát Vekslačku od Scarlett Wilkové, kterou jsem uzmula v knihobudce. Jinak jsem nic nepořizovala. Děj knihy začíná v roce 1953, kdy dochází k měnové reformě. Hlavní hrdinka Alma a její rodina se ocitnou v naprosto odlišných podmínkách, než na které dosud byli zvyklí. Jak se s tím vypořádá? No, jsem na to zvědavá, tu dobu neznám, jak to bylo "tenkrát" znám jen z vyprávění. Navíc mi tady tu knížku doporučoval i pán v knihkupectví. Mímulku zaujala šňůrka na knížce a snažila se jí ulovit.
Lili, znám jen vekslačku. To bylo zajímavé čtení.
OdpovědětVymazatPřeji hezkou neděli tobě i Míně. Helena