Nečekaná cesta do Vietnamu

 Znáte takové to cestování narychlo, kdy se rozhodnete vydat někam na poslední chvíli? Já jsem to neznala, tedy až do nedávna, než se naskytla možnost vyrazit na cestu za teplem do dalekých krajin. A tak jsem se naprosto neplánovaně a nečekaně podívala do Vietnamu.

Čekalo mě ještě nějaké volno, které jsem si naplánovala, jednoduše proto, že bylo potřeba dobrat dovolenou. Už dříve jsme uvažovali o tom, že bychom ještě někam vyrazili, ale nakonec jsme to zamítli. A pak pár dnů před tím, než mi toto volno mělo začít, tak se naskytla možnost vyrazit. Jednalo se o už zakoupený zájezd, na který ale dotyčný nakonec nejel a oslovil nás, zda bychom o to neměli zájem.

Hezky se to sešlo s volnem, tak jsme na to nakonec přece jen kývli. Řeknu vám ale, že to byl trochu stres, na takové hurá akce asi nejsem stavěná. Chvíli mi trvalo, než jsem to vstřebala. Okamžitě jsem žhavila instagram, abych zjistila, zda by takto narychlo bylo možné využít hlídání pro kočky, které jsme měli vyzkoušené už z léta. Vlastně to bylo dost rozhodující v tom, zda pojedeme, nebo ne. Paní, s kterou jsem komunikovala, mi pak následně potvrdila možnost péče o naše kočičí miláčky v požadovaném termínu, takže naše cesta do Vietnamu dostala zelenou.

V hlavě jsem si rychle dělala seznam, co si zabalíme. Řeknu vám, že to byl fofr a abych od toho trochu odvedla myšlenky, zaobírala jsem se tím, jaké knihy si vezmu s sebou. Těch pár dnů před odletem uplynulo jako voda a než jsem se nadála, už jsme byli na cestě směr pražské letiště. Vyráželi jsme ráno, po mé noční, kdy jsme ještě dobalili nějaké drobnosti a pak hurá na cestu. Po cestě do Prahy jsem si dala šlofíka. Normálně bych z takového spaní nespaní byla rozbitá, ale tady mě zřejmě rozproudila vidina nadcházející cesty.

Na letišti jsme po průchodu přes bezpečnostní a pasovou kontrolu zamířili do salónku. Něco to sice stojí, ale zase je tu pohodlí, člověk má výhled na letadla, ale také se tu poměrně dobře může najíst. Klidně bych tuto možnost příště využila zase. Jak pokročil čas, přesunuli jsme se k místu, kde měl probíhat nástup do letadla. Letěli jsme Airbusem, do kterého se vejde přes 300 lidí. Čekal nás zhruba jedenáctihodinový let bez mezipřistání. Trochu jsem během letu pospávala, ale hodně mě rušily dámy, které seděly za námi. Jedna z nich pořád chrchlala a nic si na to nedala a také si tam pořád svítili telefonem a to tak, že svítili na nás a pořád nám drbaly do sedadel. Už jsem měla opravdu chuť se otočit a říct jim, jestli si všimly, že tady nejsou samy, protože jejich počínání už mi bylo opravdu na obtíž.

No, letecká doprava je sice rychlá a pohodlná, ale má to také své mouchy. Nakonec jsme se dočkali hlášení, že již brzy budeme přistávat. Naší cílovou destinací nebyla pevnina, ale vietnamský ostrov Phu Quoc, ke kterému kromě velkého hlavního ostrova náleží ještě několik menších. Jedná se o největší vietnamský ostrov a nachází se v Thajském zálivu. Má zhruba 180 tisíc obyvatel, ale vždycky tomu tak nebývalo. Je to hodně turistická destinace a je to tu znát, protože jsou tu místa, co se budují vyloženě kvůli turismu. I tak tady můžete nasát atmosféru této nám vzdálené země... pokud tedy vystrčíte nos z hotelového resortu.

Samotný ostrov vždycky nepatřil k Vietnamu, v minulosti si jej nárokovala například Kambodža, která je jednou ze zemí, která sousedí s Vietnamem, těmi dalšími jsou Laos a samozřejmě Čína. Elektřina tu byla zavedena docela pozdě, pokud si správně pamatuju z výkladu průvodkyně, bylo to v roce 2012 nebo 2014. Je to místo vhodné k odpočinku, ale také poznávání.

Ostrov nás uvítal deštivým počasím a zataženou oblohou, ale přesto tady bylo teplo. Přijeli jsme sem těsně po období dešťů a občas nám tady trochu sprchlo. Ubytovaní jsme byli v obrovském hotelu Melia Vinpearl resort. Fotky z této megalomanské stavby dám do samostatného článku. Do dalšího článku pak dám místa, které jsme tu navštívili. Nebudu se každému místu věnovat jednotlivě, jako tomu bylo v případě naší dovolené ve Finsku, protože už tak mám spoustu článků nachystaných v zásobě a ještě víc nápadů na další.

První den pobytu jsme zahájili odpočinkem. Ten den byly zrovna takové vlny, že už bylo zakázáno koupání. To mi ale nevadilo, po cestě jsem totiž už byla docela unavená, tak jsem si v pohodě vystačila s lehátkem u bazénu a knihou. Kniha na dovolené zkrátka nesmí chybět. Počítala jsem s tím, že v letadle toho naspím mnohem víc, ale tentokrát se zkrátka úplně podle představ nezadařilo. Navíc v letadle byla docela zima, tak jsem byla ráda, že je teplo a já se zahřeju. A jestli jste tady z této mé cesty překvapení, tak věřte, že já jsem na tom byla úplně stejně :-)