Srpnové čtení s Mímou

 Další měsíc se nám překulil a je tedy čas na pravidelný čtenářský přehled. A jako už tradičně to bude i s mou kočičí asistentkou Mímou. Takže komu se líbí tady ta mourinka, pokračujte dále.

Dlouho to vypadalo, že srpen co se týče čtení, na tom nebude o moc lépe než červenec. Ale nakonec se přece jen zadařilo. Na to, že je léto a sezóna, tak se musím pochválit. Z lidí v práci jsem fakt kolikrát tak vyšťavená a otrávená, takže na čtení pak už nemám kapacitu. Obecně mám pocit, že léto tomu čtení tolik nepřeje.

V létě mi do čtení trochu hází vidle jednak práce a také potom takový ten letní ruch. Když je hezky a potkáme se doma, tak si jdeme třeba sednout někam na jídlo, podívat se do města nebo někam jedeme. Celkem jsem přečetla tři kousky, což je pěkné.

Dům ozvěn od britské autorky Barbary Erskinové jsem rozečetla během července, ale pořád jsem se k tomu nějak nemohla dostat a bohužel musím říct, že knížka jako taková mě příliš nebavila. Samotné téma, kdy někdo zdědí obrovský starý dům a začne se dovídat více o své minulosti a původu, mi přišlo zajímavé. Bavilo mě číst o zařizování domu a tak podobně, ale do toho tam hlavní hrdinka pořád jen kojila a pak ještě přišlo na řadu další dítě... bez takových věcí bych se v knížce o strašidelném doma opravdu obešla. Jen horko těžko jsem knihu dočetla dokonce, místy to bylo dost ubíjející. V minulosti už jsem od této autorky něco četla a to mě bavilo, tak jsem se s chutí pustila i do této knížky... ale musím zkonstatovat, že toto nebyl nejpovedenější kousek. Schválně jsem se dívala na Databázi a tam je hodnocení 84 %, což moc nechápu a podle mého to moc neodpovídá.

Sudety 1938: Pohledem důstojníků německé armády od Jana Lakosila a Tomáše Svobody, to byla náročnější četba. Není to klasická beletrie odehrávající se v daném roce, je to literatura faktu a tak to musí člověk brát. Byly tu jak odborná a historická fakta, tak i výpovědi protistrany, tedy Němců. Bylo velmi zvláštní číst o tom z "druhého pohledu"... byla v tom cítit určitá dávka jakési arogance a takové čtení se mi moc nelíbilo. Člověk si u toho všeho klade jedinou otázku, a to "Proč?". Co mě hodně zaujalo, byly různé mapy a především dobové fotografie, které jsem pečlivě studovala.

Předepíšeme vám kočku z pera japonské autorky Šó Išida je docela klidné čtení. Představte si, že jdete k nějakému odborníkovi s tím, že vás něco trápí a on vám řekne, že vám předepíše kočku. Co byste na to říkali? Tak přesně to se děje na klinice pro léčbu duše Nakagjó Kokoro, kam chodí jednotliví lidé se svými problémy. Tato knížka poklidně plyne a je velmi vhodná, když chcete zastavit a jen tak odpočívat... a také když máte rádi kočky. Žádná dechberoucí dramata a frajeřinky nečekejte... to by se do takové knihy ani nehodilo. U tohoto příběhu moc nechápu některá negativní hodnocení... to je prostě jen vidět, že někdo sáhl po něčem, co je mimo jeho záběr a také že prostě neumí vypnout a existovat sám se sebou. Já jsem byla spokojená a pokud se do češtiny přeloží i další díl, ráda po něm sáhnu. Potřebovala jsem něco odpočinkového a toto mi káplo do noty :-)

Ani v srpnu jsem si nekoupila novou knížku, ale za to bych vám mohla ukázat, které knihy byly pořízeny v rámci benefitu, o kterém jsem se zmiňovala v některém z předchozích čtenářských přehledů. Trošku jsem na ně zapomněla, tak se teď podíváme. Tyto knihy vedu v evidenci jako darované, protože ten benefit byl v práci manžela, ne u mě. Mně chodí každý měsíc příspěvek na benefitku, kterou můžu zaplatit třeba zrovna nákup v knihkupectví, ale zatím si to nechávám na něco jiného, jen ještě nevím na co. Než byly knihy objednány a vyzvednuty, tak jsem i zapomněla, co jsem to vlastně vybrala...

No, byla to pěkná kupička.
Fotografové vzpomínek (Sanaka Hiiragi) - to jsou tři příběhy lidí, kteří právě umřeli a setkávají se s panem Hirasaki, který jím má pomoct s přechodem na onen svět. Mají možnost vrátit se do jednoho dne a pomocí fotky zachytit pro ně důležitou vzpomínku.
Hvězdopravci z kavárny Úplněk (Mai Močizuki) - neobyčejná kavárna, která se objevuje na náhodných místech a tomu, kdo to zrovna potřebuje. Personál je tu kočičí a svým zákazníkům pomáhá číst v mapě jejich života.
Pán a kocour 2 (Umi Sakurai) - pokračování příběhu o společném životě pána a kocoura, který si ho v předchozím díle přinesl domů, i když se nikomu jinému nelíbil. Toto není klasická kniha, ale manga, a je to moc milá záležitost.

Někdo to možná postřehl, někdo ne... všechny tři knihy jsou z Japonska, to se mi to pěkně sešlo. V japonských knihách bývá znát odlišná mentalita a každému to nesedne, ale já takové knihy čtu ráda a tady očekávám milé čtení. Nevím, kdy se dostanou na řadu, ale těším se na ně. Třeba Hvězdopravci mají opravdu milou a hezkou obálku, že mě těší, už jen když se na tu knížku podívám. Původně mě zaujala ta obálka a když jsem si přečetla, co čem to je, tak mi bylo jasné, že tento kousek musím mít ve své kočko - knižní sbírce.

Mímulka nejdříve vzorně pozóvala, ale po chvíli se začala vrtět, dožadovat se škrabkání a válet se. Tady mi musela ukázat, jak je velká... no a to víte, že jsem ji za to pochválila. Bez takové asistentky by to byla nuda. Kocouři se sice všude nacpou, ale toto je výhradně její záležitost. Koukala jsem do své evidence knih a počet přečtených je pořád větší než těch nově pořízených a to je dobré. Řekla jsem si, že si nebudu pořizovat každou knihu, která mi přeběhne přes cestu a jejich výběr pečlivě rozmýšlím. V dohledné době mám v plánu udělat přehled knih, které mám doma a ještě jsem je nečetla, tak jsem zvědavá, k jaké číslu nakonec dojdu.