Cesta do Rovaniemi a zase zpátky

 V nedávné době jsem tu měla několik článků o naší dovolené ve Finsku. Postupně jsem psala o místech, která jsme navštívili, a také třeba o našem ubytování. No a tentokrát bych se ještě podívala na samotnou cestu de země tisíců jezer a zase zpátky. A vy se pohodlně usaďte, protože toho bude docela dost.

Nejdříve jsme se večer přesunuli vlakem do Prahy a tam se ubytovali. K ubytování jsme se dopravili Boltem. Odlet jsme měli mít ráno cca v osm, takže toto bylo pohodlnější než se ráno honit a vstávat v nějakou šílenou hodinu. Takto jsme vstali někdy po páté ráno, v klidu se vybalili z ubytování a zase Boltem jsme se nechali odvézt až na letiště, jednoduše proto, že to bylo pohodlné.

Na letišti jsme byli zhruba v šest hodin, což v našem případě bohatě stačilo. Neměli jsme žádné zavazadlo, co by šlo do podpalubí a odbavení jsme udělali předem online, takže jsme mohli jít rovnou na bezpečnostní kontrolu. Tam to probíhalo šup šup, slečna na kontrole říkala, ať nic z batohu nevytahujeme, což byla pro mě trochu novinka, protože třeba notebook jsme tady vytahovali vždycky. Asi nová pravidla, nebo možná lepší vybavení.

Po kontrole jsme se v klidu nasnídali a pak se přesunuli tam, kde měl probíhat nástup do našeho letadla. Pohodlně jsme se usadili a pozorovali provoz. Pak se objevilo naše letadlo. Netrvalo dlouho a my jsme se chystali k nástupu na palubu. Let do Helsinek trval necelé dvě hodiny a musím říct, že to uběhlo rychle.

Byl to zvláštní pocit, když se letadlo odlepilo a vzneslo do vzduchu. Seděla jsem u okýnka a málem jsem si vykroutila hlavu, jak jsem se rozhlížela. Z výšky je zajímavý pohled na krajinu pod vámi... pokud se vám tedy z toho nedělá špatně, což můj problém naštěstí není.

A tady už jdeme na přistání v Helsinkách.

Musím říct, že tu byl docela šrumec. Trochu jsme to tu omrkli, občerstvili se a přesunuli se na příslušný gate (nástupní brána). Bezpečnostní kontrolou jsme takto při přestupu znovu neprocházeli. No a než jsme se nadáli, opět jsme nastupovali do letadla, tentokrát směr Rovaniemi. Brzy jsme se zase vznášeli ve vzduchu a mířili do naší cílové destinace. Tento vnitrostátní let trval přibližně hodinu, takže to byla opravdu rychlovka.

Tady jsem identifikovala ostrov Hailuoto, který se nachází v Botnickém zálivu (mezi Finskem a Švédskem), v úrovni města Oulu, cca deset kilometrů od pobřeží. Takto z výšky to vypadá, že sem z pobřeží vede silnice, ovšem na internetu jsem našla pouze informace o dopravě trajektem a nebo v zimě po ledové cestě. Ale ať už je to jak chce, věděla jsem, že už brzy budeme v Rovaniemi.

Pohled na řeku Ounasjoki a pár minut do přistání.

Hurá, vystupujeme z letadla.

Ještě rychle vyfotit letadlo a šup do letištní haly.

Tady na ten pás přijíždí zavazadla vyložené z letadla, ale my jsme pokračovali dále, protože jsme žádné neměli.

Venku bylo vidět, že probíhají stavební práce. Také nás tu přivítala stíhačka předvádějící akrobatické kousky. Tak jsem se na to zahleděla, až jsem zapomněla, že jsme šli hledat naše auto z půjčovny...

Místní hromadná doprava.

Netrvalo dlouho a opět jsme zavítali na letiště v Rovaniemi. Bohužel ta dovolená tady utekla až moc rychle.

Sezónu tady mají spíše v zimě, takže v červenci tady byl klid. Fungovalo tu občerstvení a celá hala byla vzdušná, vkusná a čistá.

V jednom z článků jsem zmiňovala suvenýry z této naší cesty a některé jsem nakoupila právě tady.

Do vzduchu jsme se vznesli jako nic. Rozloučili jsme se s finskou krajinou plnou rozlehlých lesů a jezer.

Pohled na dráhu, z které jsme se před malou chvílí odlepili.

Ještě se ohlédneme za oficiálním městem Santa Clause a bránou do Laponska...

I takto z výšky se mi podařilo na řece Kemijoki nalézt ostrůvek Kotisaari, o kterém jsem se zmiňovala v článku o Rovaniemi, a který takto z výšky vypadal opravdu mrňavý.

Tady už jsme zase klesali, protože jsme se blížili k helsinskému letišti.

Dosedli jsme a letadlo brzdilo.

Úplně jsem zapomněla, že tady je letiště mnohem rušnější a plesklo mě to, jen co jsme vystoupili z letadla. Z klidného pobytu v Rovaniemi to byl pro mě šok. Potřebovala jsem chvíli, abych to zase vstřebala. Dali jsme si tady jídlo a seděli jsme tak, že jsme viděli ven na letadla. Byla jsem tak zaujatá pozorováním přistávajícím a odlétajících letadel společnosti Finnair (s kterou jsme letěli i my), že jsem občas zapomínala, že mám na talíři jídlo.

Vsadila jsem na jistotu a dala si masové kuličky s kaší, které jsou v severských zemí docela typické a také oblíbené. Mnozí znáte tento pokrm z Ikei, ovšem toto bylo na docela jiné úrovni. Byla to fakt dobrota. Manžel měl lososa, ten byl prý výborný, ovšem já ryby skoro nejím, takže mě by to nenadchlo.

Trošku jsme se tu porozhlédli. Je tu docela obstojné množství různých míst, kde se můžete občerstvit a také obchůdků. Mimo jiné jsme tu objevili i knihkupectví, ale odtud jsem si žádnou knihu neodnesla :-)

Letiště opět vkusné, prostorné a čisté. Až tu budu příště, zkusím ho více zdokumentovat. Tady mě upoutala vánoční výzdoba a uvnitř obchůdku i vánoční dekorace... přestože byl červenec. Ale tady to tak asi je... a mě to ani nijak zvlášť nezarazilo.

Odlet z Helsinek se nám trochu opozdil, protože na letišti v Praze měli zrovna nějaký problém. Ale takto na cestě zpátky už to bylo vcelku jedno, protože jsme měli domluvený odvoz, že pro nás někdo přijede, navíc naším autem, tudíž jsme žádnou dopravu řešit nemuseli.

Nakonec jsme měli zpoždění asi hodinu, což není žádná hrůza. Tak, ještě pohled z letadla, těsně předtím, než jsme se odlepili z dráhy.

No a šup, tady už jdeme na přistání v Praze. Zpáteční cestu bych skoro celou prospala, kdyby mě nevzbudilo otravné ječící dítě, které rodiče ani nijak zvlášť neuklidňovali. Přišlo mi, že je jim to jedno... ovšem zbytek letadla tento názor nejspíše nesdílel. Škoda, že v letadlech neexistují tiché oddíly jako ve vlacích, za to bych si i ráda připlatila. Ale to je holt úskalí cestování dopravou sdílenou s dalšími lidmi. Z letiště jsme se dostali poměrně rychle. Po cestě jsme se na benzince stavili na jídlo a pak už nás čekala jen zaje*aná dálnice. Jinak to ani nazvat nemůžu a takto večer mě to trochu překvapilo, protože člověk by si řekl, že už ten provoz nebude takový, ale omyl. Poslední fáze cesty domů mě příliš nebavila a trochu jsem se podivovala tomu, že venku začíná být tma... ale jako fakt tma. To jsme totiž ve Finsku neměli a za těch pár dnů jsem si od toho trochu odvykla. Nakonec i tato cesta skončila a byla jsem ráda, když mě za dveřmi přivítalo nedočkavé mňoukání.