Únorové čtení s Mímou

 Tak, milí blogoví přátelé a náhodní kolemjdoucí, únor nám skončil a to znamená jedno. Je čas na další čtenářský přehled toho, co jsem za uplynulý měsíc přečetla. Tentokrát mi asistovala Mímulka.

Za únor eviduju rovných pět knih, které jsem přečetla. Je to pěkné číslo, zvlášť když k tomu připočtu fakt, že je to nejkratší měsíc v roce... a ještě k tomu jsem skládala puzzle, od kterého jsem se nemohla odtrhnout. Člověk dopředu neví co bude, ale je velmi pravděpodobné, že toto číslo je o dost vyšší, než na které dosáhnu v letních měsících...

Zrazená a Vyvolená jsou druhým a třetím dílem série Škola noci od P.C. Castové a Kristin Castové. Rozhodla jsem se, že bych si tuto sérii chtěla letos konečně přečíst celou, tak jsem opět zavítala do světa upířího internátu. Nějak jsem se na začátku do toho čtení nemohla dostat, takže jsem sáhla po těchto lehčích kouscích pro náctileté, které jsem čítávala dřív... a které mi teď pomohly, abych se rozečetla. Toto byl takový relax.

Dopisy ze Saschenhausenu, které napsal James Moloney, mi tady ležely pěkně dlouho. A jelikož se snažím pohnout se zásobou dosud nepřečtených knih, tímto si můžu odškrtnout další položku. Cokoliv, co nějak souvisí s válkou a koncentračními tábory, nikdy není veselé čtení. V poslední době se na pultech knihkupectví objevuje velké množství těchto příběhů, ale některé z nich jsou až přitažené za vlasy a tak je na nich znát, že jsou psané vyloženě tak, aby z nich byla senzace. Tento kousek s nevtíravou a vkusnou obálkou ale právě takový nebyl. Už před nějakým časem jsem jej zakoupila v Levných knihách a teď po jeho přečtení musím říct, že to nebyl krok vedle. Příběh o mladé dívce, která začne pracovat na poštovním oddělení v jednom z táborů a dostane na starost mimo jiné i likvidaci vězeňské pošty, je opravdu poutavý a napínavý. Jen je to svým tématem náročnější na čtení, takže ne vždy má člověk náladu po něčem takovém sáhnout.

Kocour, který učil zen - tuto nádheru má na svědomí James Norbury. A proč říkám nádheru? Ona celá ta knížka je totiž moc pěkně zpracovaná. Příběh o kocourovi, který se vydá na cestu, aby nalezl bájnou borovici, v jejíž koruně se prý dá nalézt ta největší moudrost a nekonečný vnitřní klid, je doplněný o spoustu milých ilustrací. V knize není kvantum textu, takže rozhodně ji nebudete číst týden. Spíše si s ní zpříjemníte jedno odpoledne, kdy se budete chtít zastavit s šálkem horkého čaje a pokochat se.

Děsy Leigh Harkerové od Darcy Coates jsou poslední knihou, kterou jsem v uplynulém měsíci přečetla. Tato autorka je známá především svou sérií o strašidelných domech a právě tento příběh do ní patří. Většinou je to o tom, že se někdo nastěhuje do nějakého staršího domu a tam zjistí, že je něco v nepořádku, takže by se dalo říct, taková ta klasika. Tady jsem očekávala to samé, ale bylo to trochu jinak. Obyvatelka domu si zkrátka nějak nevšimla, že je mrtvá, tak si v domě žila dále, jako duch, o čemž až do jistých událostí neměla ani potuchy. Jako jo, přiznávám, že jsem se trochu bála, protože v tomto jsem docela strašpytel. Knihy od této autorky jsou různými fajnšmekry a recenzenty, co chrlí jednu recenzi za druhou hodnocené jako lehce předvídatelné, což uznávám, že někdy tak je, ale mně to vlastně ani nevadí. Tato kniha ale podle mého názoru taková nebyla a bavila mě.

A to byl můj čtecí únor. Poslední dvě zmiňované knihy jsem dostala na Vánoce, ty ostatní mi tady ležely už delší dobu. Takže hurá na další nepřečtené kousky. Doufám, že na konci dalšího měsíce nebudu mít ve své čtenářské evidenci nulu a zase vám s některou z koček něco nafotíme. Ani tentokrát nebylo pořízení hromadné fotografie s kočičím asitentem jednoduché... Mímulka se pořád vrtěla a ze všeho nejvíc měla napilno si zrovna umývat kožich. Šaškovali jsme tak asi dvacet minut, než se mi podařilo ji přesvědčit, ať se posadí jako způsobná kočka. Ať už se věnujete jakékoliv zábavě, přejeme vám příjemný březen.