Není kam spěchat

 To si takto ke konci února přemýšlím o článcích na blogu, který dám jako další a jestli radši nemám dát jiný a kolik jich do konce měsíce ještě sepsat... a pak si zase uvědomím tu jednoduchou pravdu, že není kam spěchat. A ono to tak opravdu je.

Toto mi zpravidla nejlépe připomenou moje kočky, které si tady v poklidu existují. Při pohledu na to, jak spokojeně spí v pelíšku, na polštáři na okně nebo na huňaté dece, se prostě musím zastavit... Ony prostě ví, není jako jim.

Kdesi na internetu už na mě vyskočily nějaké zahradnické tipy, jako co vše je potřeba udělat na zahradě, co kdy zasadit, a právě to mě přivedlo k tomuto článku. Úplně se mi chce zvolat - jako lidi, haló, je konec února, co šílíte? Je fakt, že jakmile takto vysvitne slunce, člověka už to možná táhne ven a chce hned začít něco dělat, ale já si myslím, že je na to přeci jen maličko brzo.

Pro mě je zima zkrátka a jednoduše obdobím odpočinku a jakéhosi útlumu, tak si to prostě dovolím, protože on se kvůli tomu svět opravdu nezboří. Když jsem bydlela v domě se zahrádkou, pamatuju si, že jsem takto chtěla co nejdříve s něčím začít, ale když jsem se příliš brzo do něčeho pustila, tak jsem pak pocítila, že to ještě není ono, že na to není ten správný čas. Za oknem sice sluníčko, ale když člověk něco dělal venku, byl hned zmrzlý a to mi nebylo příjemné a vlastně mě to pak ani nebavilo.

Vrátila jsem se k tomu později, kdy už venku opravdu bylo příjemně i na práci a víte co? Vůbec nic se nestalo. Také pozoruju, že už se to pomalu hemží různými jarními recepty a abych pravdu řekla, na ty zatím nemám ani pomyšlení. Na nějaké saláty opravdu nemám zatím chuť, teď ocením spíše poctivou a hlavně teplou polévku nebo omáčky. Mám v plánu přesadit pár svých kaktusů a rýmovník, ale tak nějak cítím, že to ještě počká. Však ony mi ani ty rostlinky nikam neutečou, a tady ty mi naštěstí neožvýká ani Ňufák, takže žádný stres. Doma také stále ještě trvá období, kdy pořád večer zapaluju svíčky... ono je to pak hned příjemnější.

Ani s tím odkládáním vrstev oblečení to zatím nepřeháním. Sice bylo pár dnů docela hezky a slunko svítilo, ale teď bývá venku opravdu zima, kdy ta pocitová teplota je o dost nižší, než kterou ukazuje teploměr. Prostě zima jako na Sibiři. Na pár takových mrazivých dnů jsem zrovna vychytala noční směnu, a to víte, že pak mi ta zima připadala ještě větší.

Jedu teď takový línější režim, doma udělám to nutné a jinak to moc nepřeháním. I ve čtení tomu dávám volný průběh a pomalu vybírám, než po něčem sáhnu. Neplním žádné čtenářské výzvy, ani se v tom nikam neženu. Jsem sice ve skupině takové knižní akce, kdy si člověk dává 50 kč do prasátka za každou přečtenou knihu, ale když vidím, jak se někteří předhání, kdo toho více přečte, tak mě to spíše otráví, než motivuje. S klidným svědomím třeba celý týden nic nepřečtu, nebo sáhnu po něčem, co je určeno pro o něco nižší věkovou kategorii, než jsem já.

Ani žádné velké cíle teď neplním a ono si teď všechno tak nějak spokojeně plyne. Myslím si, že tak to má být. Zastavit se a nikam se nehnat je docela fajn, stejně jako udělat radost sami sobě nebo někomu jinému. Zase jsem vydražila něco v kočičí aukci, takže kočičky v útulku budou mít nějakou tu korunku navíc. No a naopak já jsem dostala pastelky a něco ke čtení, jen tak. Už se těším, až je vyzkouším, a až se začtu do nových příběhů. Takže se nikam nežeňte a to vám prosím pěkně, vzkazují i moje kočky, které občas chodí nakukovat, co tu zase píšu. Už jsem doskládala žluté puzzle, takže jsou spokojené, že se jim teď budu zase více věnovat.