Někdy něco nemuset...

 ... je vlastně docela fajn. Jen je potřeba si to v danou chvíli uvědomit a třeba se i na chvíli zastavit. Ani není potřeba mít všechno perfektní. Jsou situace, kdy to přijde tak nějak samo. Třeba u mě to bylo teď nedávno.

Byli jsme teď na dovolené, letěli jsme do Dominikánské republiky. Nějak se to sešlo, že jsem předtím měla v práci několik denních směn za sebou. Nemohla jsem totiž ráno končit noční směnu, když jsem ten den ráno odlítala. Tak jsem pořád řešila, jak to udělám s balením věcí, když jsme pořád oba dva v práci. Naštěstí tu poslední směnu jsem končila dříve a opravdu mi to pomohlo.

Doma jsem hned začala balit. Hlavně nezapomenout léky a také rozdělit kosmetiku podle velikosti, kterou si můžeme vzít na palubu a která bude muset do kufru, co půjde do podpalubí. Pak jsem se trochu zasekla na tom, jakou knížku si vezmu na dovolenou. Musím se přiznat, že těch nepřečtených tady mám pěknou řádku a nejradši bych si vzala asi všechny. Nakonec jsem vybrala čtyři, abych měla z čeho vybírat, a kdyby mi třeba nějaká neseděla.

Pak bylo třeba uklidit v kuchyni na lince a tam nachystat krmivo pro kočky na následující dny, misky, ubrousky na případné nehody a také sepsat v bodech, co vše je třeba udělat, pro toho, kdo se o ně bude chodit starat. Takový manuál pro krmiče koček. Přemýšlela jsem, co je třeba ještě udělat a pak jsem se podívala kolem sebe, a zjistila jsem, že by to chtělo ještě pořádně pouklízet, odzdobit stromeček atd. V tu chvíli jsem si řekla, že to už fakt nedám a kašlu na to. Tak jsem jen zametla, do kufru přihodila dva časopisy a ze stromečku odstranila třpytivé řetězy, u kterých jsem zjistila, že Ňufáka stále lákají. Opravdu jsem nechtěla, aby náš krmič musel v době naší nepřítomnosti řešit ještě nějakou veterinu, to by mě fakt trefilo.

Někde v mezičase jsem dopředu naťukala nějaké články na blog, s tím, že další budu psát na dovolené. A jak myslíte. že to dopadlo? Nenapsala jsem ani prd, protože jsem zjistila, že na tabletu mi to prostě nevyhovuje, ani psát komentáře, jednodušší je pro mě si prostě sednout ke klávesnici. Řekla jsem si, že ono se nic nestane a byla v klidu :-)

Večer, když jsme vyrazili z domu, se mi fakt ulevilo. Vyhodnotila jsem, že opravdu není nutné, mít vše perfektně vyleštěné a sbalené stopadesát věcí. Nějaké občerstvení jsme řešili po cestě a také to bylo fajn. Odlet z Prahy jsme měli sice až ráno, ale schválně jsme jeli už večer a přespali tam, abychom se ráno nemuseli štvát a vstávat v nějakou šílenou hodinu.

Také je za mě v pořádku, že člověk někam jede, ale i to, že se pak těší domů. V závěru dovolené mi nebylo úplně dobře, ale i takové nepříjemnosti k cestování zkrátka patří. Ne vždy se vše vydaří podle plánu. Na cestě z hotelu zpět na letiště jsem v autobuse docela trpěla, protože tam všude mají retardéry a to drncání, než jsme se vymotali a najeli na dálnici, mi vůbec nedělalo dobře. Pak už jsme zastavili u letiště a to jsem věděla, že to bude jen lepší. Tentokrát mě z letadla docela bolela hlava, ale pak, když už jsme valili po dálnici směrem na Brno, věděla jsem, že to bude jen lepší. Vůbec mi nevadilo, že byla mlha a vše omrzlé, byla jsem dokonce ráda, že to vidím.

Víte, původně jsem si říkala, že po návratu z dovolené si nejdřív chvilku odpočinu a pak budu něco dělat, uklízet a tak. Jenže nakonec byla ta chvilka o něco delší. Nebyla jsem zkrátka ještě úplně v kondici, takže pouštět se do nějakých větších akcí nemělo cenu. Zatím moje největší činnost po návratu z dovolené byl tady ten článek, samozřejmě za dozoru Koblížka. Od té doby, co jsme se vrátili, se mě drží jako hovno košile, takže stejně pořádně nic nemůžu dělat. Běda, jak se někam hnu, to ho mám okamžitě v patách. Po návratu bylo doma hodně křiku, Ňufák stál na chodbě a naříkal jako největší ublížená chudinka. To jsme si dovolili hodně, že jsme jeli pryč. Večer jsem pak jako bonus objevila na chodbě počůranou rohožku. Nevím, kdo z těch tří případů to byl, ale podle mě je to natruc, za to, že jsme někam zmizeli. Až mě Koblížek pustí, tak půjdu něco udělat, ale zatím mi určitě nic neuteče. Alespoň můžu zatím přemýšlet, jakou další knihu si přečtu nebo co budu psát jako další... jestli si povíme o zvláštním živočišném druhu jménem Češi na dovolených a letištích nebo jestli vám ukážu kočky, které jsem tentokrát potkala na cestách. Koblížek by byl nejradši, kdybych se ani nehnula, protože když na mě leží a já se pohnu, tak se mu to nelíbí a mrčí. Tak se zatím mějte a já jdu nakouknout k vám, co mi v mezičase uteklo :-)