Trochu strašidelné čtení

 Tentokrát bych tu měla pár tipů na trochu strašidelnější čtení. Jedná se o knížky, které mám ve své knihovně a četla jsem je v době, kdy jsem měla blogovací pauzu. Strašidelné filmy nemám ráda, ale číst takové věci, to mi nevadí.

Do tohoto výběru jsem nakonec zařadila pět knih. Nejsem žádný profi recenzent a ani nemám ve zvyku pitvat v knize každý slovní obrat, takže to berte jen jako takový přehled toho, co se mi líbilo. Samozřejmě nesmí chybět asistentka Míma, bez ní by to nebylo ono.

Kořist od Darcy Coates je dějově samostatně stojící příběh a není součástí žádné série. Ne vše se této autorce vždy úplně povede, ale tento kousek je jeden z těch lepších. Mladá dívka se ztratí na svém pěším výletě po lese. Později je nalezen její foťák s podivnými snímky. Její bratr a parta kamarádů se tak vyrazí pátrat na vlastní pěst, jenže se ukáže, že v lese nejsou sami. Víc toho popisovat nebudu, protože už jen toto samo o sobě smrdí průšvihem. 

Balada pro Emily od Jarmily Stráníkové mě v knihkupectví zaujala svou obálkou, tak jsem se mrkla, o čem knížka je a nakonec jsem si ji koupila. Hlavním tématem je tady starý opuštěný dům v pohraniční vesničce, který ale vždycky nebyl opuštěný. Jsou tu tři časové linie. Je tu současnost, kdy se do starého domu na chvíli nastěhuje mladá žena Kamila, která tu už kdysi bydlela, jako malé dítě se svou matkou. Jenže z té doby si toho moc nepamatuje a matce slíbila, že se postará o úklid a prodej tohoto domu. Její příjezd ale probudí něco v domě. Plíseň, zatuchlina podivné malby na zdech nejsou to nejhorší, co tady najde. Další časovou rovinou je doba, kdy tady Kamila bydlela se svou matkou a pak je tu poválečné období, kdy v domě se svou rodinou přebývá (skrývá se) dívka jménem Emily. Náhodou jsem zjistila, že tato autorka vydala už i jinou knihu a docela mě to láká, protože Balada byla za mě dobrá.

Sídlo hrůzy (Lee Mountford) toto je, řekla bych taková klasická duchařina, která sice má své mouchy, ale dost možná ji slupnete jako nic. Dvě sestry Sarah a Chloe zdědí dům, což se může zdát jako splněný sen, protože komu se něco takového stane. Možná by na tom nebylo nic divného, kdyby dům nebyl starý, velký a nezačaly se v něm dít podivné věci, které byste doma zažít určitě nechtěli. Navíc má dům temnou minulost a také je tu objevena podivná pracovna s pentagramem. To je přímo ukázkový recept na průšvih. Recenze u knihy jsou různé, ale pokud si chcete u něčeho spíše jen oddechnout, byť to má strašidelnou tématiku, a nepotřebujete jít u toho úplně do hloubky, toto by nemusela být špatná volba.

Tajemství pramenů od Jennifer McMahon. Tato autorka už má na kontě několik knih a tato je první, kterou jsem od ní četla. Jsou tu dvě dějové linie. Jedna v současnosti, kdy hlavní hrdinka Jackie zjistí, že se její sestra utopila v jezírku na pozemku a také že se před smrtí zkoumala historii rodiny a jejího sídla. Další dějová linka se vrací v čase, a to do roku 1929, kdy jistá Ethel Monreová marně touží po dítěti. Aby ji manžel rozptýlil, vezme ji do hotelu ve Vermontu, který leží nedaleko údajně léčivého jezírka. Je to pro ni šance na splnění přání, jenže ona netuší, že voda dává a stejně tak bere.

Dracul od J. D. Barkera a Dacre Stokera je prequel k zásadnímu a snad nejznámějšímu upířímu dílu všech dob, k Drákulovi. Prequel je označení pro dílo, které se časově odehrává před dějem už existujícího a dříve vzniklého díla, objasňuje události odehrávající se ještě před tímto dějem, může objasňovat vznik postav a celkové pozadí tohoto příběhu. Tady se tedy jedná o to, co se údajně dělo před vznikem samotné knížky Drákula. Dacre Stoker je praprasynovec Brama Stokera a v tomto díle vychází z původních deníkových zápisů a dokumentů z pozůstalosti autora. Příběh vypráví i o autorově dětství, jeho častých nemocech, záhadné chůvě, lidech kteří žijí, přesto že údajně zemřeli... Abych se v tom moc nerozpatlávala, tuto knížku můžu doporučit, především těm, co četli samotného Drákulu (to já ano, a několikrát). Přestože knížka vyšla v roce 2018 (u nás 2020), dýchá z toho taková ta drákulovská klasika a to se mi líbí. Až jsem teď dostala chuť přečíst si tuto knížku znovu. Je trochu obsáhlejší, má asi 500 stran, ale to mi vůbec nevadí.

V obálce knihy je průřez ve tvaru okýnka a na stránce uvnitř je právě v tomto místě postava a mně se tento detail moc líbí.

No a Mímulce se zase líbila šňůrka, kterou tato knížka měla. To ji vždycky zaujme.

Objevila jsem fintu, jak na Mímu při focení knížek. Musím ji zavolat, pomazlit se s ní, podrbat ji, nechat ji, ať si třeba vyčistí kožich a vrtí se a pak odejít a dělat jakože nic. Ona se pak mezi knížkama usadí a hoví si tam. Takže už vím, jak to příště udělám. Bude to asi jednodušší, než se snažit zachytit neposednou kočku, která se ze všeho nejvíc potřebuje zrovna v tu chvíli o mě otírat :-)
Sáhnete občas i po něčem strašidelnějším, nebo to není váš šálek kávy?